Jak asi víte, podali jsme s Davidem nedávno „žalobu“ k NSS, ve které uplatňujeme výhradu svědomí proti očkování. Čekáme, že nám ko*oti zase napíšou nějaký nehorázný blábol, ale jsme přesvědčeni, že to prostě v téhle době jako jedna z mála právních věcí stojí za to.
Zajímavé je, že shodou okolností o výhradě svědomí „rozhodoval“ zrovna teď i Křeček.
Stěžovatel to celé nějak domotal, abych byla upřímná. Výhrada svědomí spočívající v tom, že se v podstatě bojí následků očkování? Na na to bych neskočila snad ani já. Copak to je nějaká mravní výhrada v rovině dobra a zla? V důsledku nedostatků uplatněné výhrady svědomí tedy nejsou závěry KVOP příliš vypovídající. Prosím vás, příště si ujasněte, co to znamená mít svědomí a co to znamená mít strach.
Co je ale v tomto textu podle mne podstatné? Není toho zrovna moc, je to obvyklá snůška keců v kleci, ale třeba toto bychom neměli nechat bez povšimnutí. KVOP se totiž vyjádřil k oné slavné rezoluci Rady Evropy, kterou mnoho lidí považuje za svatý grál. Vážně, ale vážně a ještě jednou úplně vážně jím není. Pravděpodobně to byla od začátku nějaká finta:
V prvé řadě je třeba upozornit na nezávaznou povahu rezolucí Parlamentního shromáždění jako konzultativního orgánu Rady Evropy. Parlamentní shromáždění Rady Evropy, které je složeno z jednotlivých národních parlamentních delegací, v této rezoluci uvádí nejvhodnější způsob, jak v demokratické společnosti dosáhnout co nejvyšší proočkovanosti proti
onemocnění covid-19. Ve světle tohoto východiska (tj. zajištění vysoké proočkovanosti) je pak nutné vykládat i jednotlivá ustanovení této nezávazné rezoluce. Lze tedy přisvědčit tomu, že k dosažení tohoto cíle by bylo vhodnější dostatečně informovat veřejnost než používat různé formy motivování k očkování jinými cestami. Nicméně z rezoluce Parlamentního shromáždění nelze dovodit závazné pravidlo, z něhož by vyplývalo, že neočkovaní nesmí čelit žádnému znevýhodnění. Jedná se spíše o neformální apel na národní vlády a parlamenty, aby daly přednost dostatečné informovanosti obyvatel před nátlakem. Cílem, s nímž tento dokument pracuje, je však v každém případě dosažení vysoké proočkovanosti a jeho jednotlivá ustanovení nelze vytrhávat z kontextu a oddělovat od tohoto cíle.
Mnohem interesantnější ale je tato pasáž, ze které vyplývá, že ombudsman nehodlá dělat nic. Vedle toho tento názor ochránce krásně ukazuje, jak nám soudy znemožnily se proti debilním krizovým oaptřením bránit:
Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví však bylo zrušeno a ve stejný okamžik nabylo účinnosti krizové opatření. Ačkoliv krizové opatření obsahuje shodné či srovnatelné podmínky pro možnost využití služeb, včetně návštěv sportovních utkání, liší se možnost, jak se mu bránit. Krizovému opatření přijatému v období nouzového stavu se totiž nemůže bránit kdokoliv, kdo by se jím cítil dotčen jako v případě mimořádného opatření, ale návrh na jeho zrušení mohou podat Ústavnímu soudu pouze ti, kdo by mohli podat návrh na zrušení právního předpisu.
Jedná se např. o skupinu poslanců, skupinu senátorů, zastupitelstvo kraje či další osoby a subjekty vyjmenované v § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V současné době by tak jedinou možností, jak se bránit, bylo obrátit se na některý z těchto subjektů. Vzhledem k tomu, že seznam subjektů oprávněných podat návrh na zrušení jiného právního předpisu zahrnuje i veřejného ochránce práv, mi dovolte Vás informovat, že jsem se k podání návrhu na zrušení krizového opatření prozatím nerozhodl.
Jenom připomínám, že Ústavní soud MOHL klíďo píďo dovodit, že se proti krizovým opatřením bude možné bránit. My jsme od jara soudům psali, že má jít o totožná opatření obecné povahy jako u mimořádných opatření. Odpověď? Již tradiční vztyčený prostředník…