Byla jsem dnes požádána, abych napsala „kuchařku“ pro rodiče, kteří mají strach z „toho druhého“, že naočkuje společnou ratolest vakcínou proti covid bez toho, aby s tím „první rodič“ souhlasil. Necítím se býti vůbec povolána k psaní takového textu, neboť se zdravotnickým ani rodinným právem nezabývám. Proto si dovolím odkázat hlavně na Rozalio a Ligu lidských práv.
Odborný právní text s argumenty „protistrany“ (vycházím z toho, že já jsem na straně těch, kdo očkovacímu bláznovství nepodlehli) je zde. Týká se ale povinných očkování.
Cituji z něj:
„Pokud však rodič, který s očkováním nesouhlasí, informuje lékaře o svém nesouhlasu a znemožní tak provedení očkování, zbývá řešit konflikt rodičů soudní cestou. § 877 občanského zákoníku uvádí, že pokud se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná, nedohodnou, rozhodne soud na návrh jednoho z rodičů, který se zjevně svým návrhem bude domáhat nahrazení vůle druhého rodiče. Nevyřešenou otázkou je, zda lze očkování považovat za významnou záležitost dle uvedeného zákonného ustanovení, když totéž ustanovení uvádí jako příklad významné záležitosti nikoli běžné léčebné zákroky.
Vzhledem k tomu, že však očkování dítěte je zákonnou povinností rodičů stanovenou jim z důvodu veřejného zájmu na předcházení vzniku a šíření infekčních nemocí, a že lze předpokládat, že (kromě specifických případů) bude očkování shledáno jako zákrok v zájmu nezletilého dítěte, docházíme k závěru, že by v daném případě soud nahradil vůli nesouhlasícího rodiče a souhlas s očkováním by za něj udělil, aniž by se zabýval otázkou významnosti dané záležitosti. Rodič, který s očkováním souhlasí, tedy s pravděpodobností hraničící s jistotou svůj postoj prosadí. Druhý z rodičů je v dané situaci v nesrovnatelně horším právním postavení, neboť kromě toho, že prosazuje určitý postoj ve vztahu k zásahu do integrity svého dítěte, se také svým jednáním dopouští porušení veřejnoprávní povinnosti. Takové jednání nepožívá právní ochrany, a byť lékař přes jeho nesouhlas nemůže bez dalšího dítě očkovat (byť zde by bylo možné argumentovat opačně tím, že také lékař má povinnost dle zákona o ochraně veřejného zdraví zajistit a provést očkování, jejíž splnění je však do jisté míry způsobilý nahradit negativní revers rodičů), případná obrana takového rodiče u soudu by nemohla obstát.
Ústavní soud sepsal k nahrazení vůle rodiče soudem, pokud jde o očkování, spoustu blábolů:
„Takové důvody, a to ani ve spojení se stěžovatelčinou preferencí zdravého životního stylu a jejími obecnými odkazy na nežádoucí účinky očkování v dalších případech, nesvědčí o tak silném mravním a morálním základě a nejsou natolik naléhavé, aby v dané situaci mohly založit oprávněnou výhradu svědomí stěžovatelky vůči zákonné očkovací povinnosti, a to tím spíše za situace, kdy otec nezletilé má k jejímu očkování kladný postoj. Jako projev ústavně chráněné svobody svědomí pak nelze hodnotit ani pochybnosti stěžovatelky o nezbytnosti a účinnosti očkování, ani její argumentaci absencí právní úpravy odpovědnosti státu za újmu na zdraví způsobenou povinným očkováním. K tomu Ústavní soud, jako obiter dictum, dodává, že posledně uvedený argument – nedostatečnosti současné právní úpravy očkování a odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou – sice není spojen se svobodou svědomí jednotlivců, nicméně má pádný základ, na nějž opakovaně poukázal i Ústavní soud ve svých dřívějších nálezech (nález sp. zn. Pl. ÚS 19/14, citovaný výše, bod 87; a nález sp. zn. I. ÚS 1253/14, citovaný výše, body 52 a 53). Ústavní soud soustavně připomíná, že ve světle lidskoprávních dokumentů a standardů se úkolu přijetí takové řádné a odpovídající právní úpravy odpovědnosti státu nelze zříc.
Lze shrnout, že není vyloučeno, aby výhrada svědomí jednoho z rodičů vůči zákonné očkovací povinnosti byla úspěšně uplatněna i v situaci názorového sporu mezi rodiči ohledně očkování jejich dítěte; v takovém případě však bude nutno vážit svobodu svědomí rodiče oponujícího očkování (čl. 15 odst. 1 Listiny) nejen s veřejným zájmem na ochraně zdraví, ale také s totožnou svobodou svědomí druhého rodiče, při zohlednění, že právo na péči o dítě a jeho výchovu náleží oběma rodičům (čl. 32 odst. 4 Listiny). Dostatečně naléhavé důvody pro oprávněnost namítané výhrady svědomí navíc nelze založit na předchozí špatné zkušenosti s očkováním spočívající v projevu méně závažných vedlejších účinků očkování u dotčeného dítěte ani na poukazu na velmi závažnou reakci jiné osoby na zcela odlišné nepovinné očkování ani na samotných pochybnostech o přínosu očkování pro dotčené dítě.“
Nahrazení vůle rodiče soudem v případě nepovinných očkování dosud řešeno nebylo.
Rozalio vybírá peníze na advokátku, aby zastoupila člověka, který chce jít k Ústavnímu soudu bránit své dítě před nepovinným očkováním a zvůlí druhého rodiče.
Citace z webu Rozalia: „Výše uvedené skutečnosti by měly být hlavními tématy ústavní stížnosti. Jak mi bylo řečeno advokátkou i dalšími odborníky, spor o nepovinné očkování je téma, kterým se ÚS pravděpodobně ještě nezabýval. Nelze zcela opomíjet názory jednoho z rodičů, obzvláště když jde o volitelné očkování. Toto téma je důležité i ve vztahu k dnešní době, tedy s ohledem na „nepovinné“ očkování proti covid-19, které se v dohledné době bude týkat i dětí. Tato ústavní stížnost by v případě úspěchu mohla sloužit jako vodítko pro další podobné spory, kdy jeden z rodičů nesouhlasí s nepovinným očkováním.“
Co dělat konkrétně?
Relevantní je § 876 občanského zákoníku (a zde opět zdůrazňuju, že bych byla vděčná, kdyby o tématu napsal víc rodinný advokát). V něm se píše:
§ 876
(1) Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě.
(2) Hrozí-li při rozhodování o záležitosti dítěte nebezpečí z prodlení, může jeden z rodičů rozhodnout nebo dát přivolení sám; je ale povinen neprodleně sdělit druhému rodiči, jaký je stav věcí.
(3) Jedná-li jeden z rodičů v záležitosti dítěte sám vůči třetí osobě, která je v dobré víře, má se za to, že jedná se souhlasem druhého rodiče.
V komentáři se uvádí: „Není třeba, aby rodiče vykonávali povinnosti a práva z rodičovské odpovědnosti vždy spolu, vždy se jeden druhého dotazovali, jak rozhodnout, jak postupovat atp. Shoda se totiž pouze předpokládá… pro postup, resp. pro rozhodování rodičů v neodkladné záležitosti, tj. v případě, kdy při rozhodování rodičů hrozí nebezpečí z prodlení, může jeden z rodičů rozhodnout sám, resp. dát přivolení sám, aniž si je jist shodným stanoviskem druhého rodiče… V případě, že v neodkladné záležitosti dítěte jednal vůči třetí osobě jen jeden z rodičů, aniž znal stanovisko druhého rodiče, má se za to, že osoba, vůči níž rodič jednal, je v dobré víře, že rodič jedná se souhlasem druhého rodiče. Zákon zde takto zakládá vyvratitelnou domněnku dobré víry třetí osoby, protože a priori nelze připustit nejistotu v právním stavu věcí. Vzhledem k této vyvratitelné domněnce je ovšem možné prokázat, že třetí osoba v dobré víře, pokud jde o stanovisko druhého rodiče, nebyla, že tedy jí bylo dobře známo, že nejen rodič jedná bez souhlasu druhého rodiče, ale že druhý rodič s jednáním rodiče nesouhlasí. V takovém případě lze dovodit, že jednání jen jednoho rodiče nezavazuje druhého rodiče ve vztahu k osobě, s níž prvý rodič jednal. Klade se však otázka následků takového důkazu. Většinou totiž stav, který byl vytvořen, je nezvratný, a šlo by tedy případně jen o náhradu vzniklé újmy (roz. újmy vzniklé druhému rodiči).“
Na § 876 navazuje § 877:
§ 877
(1) Nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče; to platí i tehdy, vyloučil-li jeden rodič z rozhodování o významné záležitosti dítěte druhého rodiče.
(2) Za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního uplatnění dítěte.
Očkování proti covid skutečně, skutečně a ještě jednou skutečně NELZE považovat za nějakou běžnou záležitost. Ani ohledně souhlasu nezletilých, ani ohledně souhlasu druhého rodiče.
Je proto vhodné informovat pediatra dítěte, že s očkováním zásadně nesouhlasíte. Je dobré tento nesouhlas doručit druhému rodiči písemně. Pokud máte vážné obavy, obešlete očkovací centra s informací, že s očkováním nesouhlasíte. Ty, kterým takový nesouhlas doručíte, nemohou už nikdy tvrdit, že o něm nevěděli a za své jednání ponesou odpovědnost.
Je otázkou, zda by bylo možno se domoci předběžného soudního opatření, které by zakázalo druhému rodiči (očkovači), aby dítěti vakcínu dal. Já sama jsem skeptická hlavně k praktické stránce věci – o předběžku totiž budou rozhodovat … (no, budu slušná) ne příliš progresivní soudkyně. Výsledek si dosaďte sami.