Nepřestává mne udivovat, jak jsou lidé zděšeni z toho, že by se měli dospělí i děti očkovat proti novodobému moru. Doopravdy by mne zajímalo, zda ti, kdo jsou dnes silně proti, se kdy dřív zajímali o zbytečná povinná očkování dětí. Už dávno se někteří snažili donutit stát, aby upustil od nucené vakcinace kojenců a batolat a následného přeočkovávání školáků. Tito spoluobčané však od většinové populace sklízeli jen urážky, nadávky a přání všeho nejhoršího. Kdyby byli lidé bdělí včas, nemuselo se přihodit to, co se stalo. Známe to z první ruky, neboť David zastupoval u Ústavního soudu lidi, kteří se nedobrovolnému očkování vzepřeli.
U Evropského soudu pro lidská práva jsme letos sklidili, co jsme zaseli. Povinné očkování je běžnou součástí naší společnosti a už se to nezmění. Proto je tak těžké bojovat s očkováním proti koronaviru – je to přece jen další „včelička“. Kdyby byly sankce za nepodstoupení povinného covidího očkování stejně směšné jako u ostatních zákeřných nemocí, bylo by nám ještě do zpěvu. Hrozí ale, že buď zůstane „dobrovolné“ (což je ta nejhorší varianta) s trestem spočívajícím v exkomunikaci neočkovaných, anebo bude sice povinné, ale sankcí budou neúměrně tvrdé. Budeme se sice moci soudit, ale to bude na roky. Vezměte si, že děti z výše uvedené ESLP kauzy stihly od podání první žaloby do rozhodnutí ESLP málem dostudovat…
Nekouřit je správné! Hmmm, opravdu?
Dobře si pamatuju oslavné tirády, když bylo zakázáno kouření v restaurací. To bylo radosti! Přitom už tehdy bylo možno vše ponechat na „volné trhu“ a nakonec bychom jistě dospěli k tomu, že by část hospod a kaváren byla nekuřácká a v části by se scházeli (a pracovali) ti, kterým to buď nevadí nebo podobné prostředí vyhledávají. Zvítězila by svoboda. My jsme se ale rozhodli svobodu přidusit.
Ti, kdo se proti zákazu bránili (jednoho z nich zastupoval David), dostali od Ústavního soudu pořádnou ťafku – už tehdy to mělo být všem varováním, ale nebylo. Všem to bylo naopak JEDNO. Ústavní soudci v protikuřáckém nálezu sepsali spoustu volovin, uvádím např. tuto pasáž (nepřipomíná vám to čirou náhodou covidí argumenty: existenci pandemie rovněž soudy považují za obecně prokázanou skutečnost, svoboda není zaručena a prospěch menšiny je postaven nad zájem většiny s odkazem na obecnou hodnotu lidského zdraví):
Negativní účinek kouření, ať už aktivního nebo pasivního, na lidské zdraví považuje Ústavní soud za skutečnost, kterou není třeba prokazovat, jak už uvedl výše v části VII. tohoto nálezu. Je zřejmé, že zákaz kouření podle § 8 odst. 1 písm. k) zákona je způsobilý sledovaného cíle dosáhnout. Lze jej tudíž považovat za prostředek vhodný k dosažení sledovaného cíle. V rámci posouzení proporcionality se tak Ústavní soud dále zabýval otázkou, zda jde také o prostředek, který je ve vztahu k základnímu právu, do něhož má být zasaženo, co nejvíce šetrný. Otázka tedy zní, zda bylo možné dosáhnout účelu zákonné úpravy i bez toho, aby byla možnost kouření vyloučena v celém vnitřním prostoru provozovny stravovacích služeb…
Ústavní soud se také zabýval tím, jak zákaz kouření v provozovnách stravovacích služeb dopadá na autonomii vůle kuřáků, přičemž musel vyjít z povahy čl. 2 odst. 3 Listiny. Tímto ustanovením, jak bylo také konstatováno v obecných východiscích meritorního posouzení, není jednotlivcům zaručeno neomezené a neměnné právo svobodného jednání, ale právo na to, aby rozsah autonomie vůle, zákazy a příkazy jednotlivcům, stanovovaly výhradně zákony, a to jasně, určitě a nikoli svévolně...
Z hodnocení Ústavního soudu uvedených v rámci testu proporcionality jednoznačně vyplývá, že nově stanovený zákaz, kterým se rozšiřuje určení míst, kde je zakázáno kouření, je stanoven zákonem, je dostatečně jasný a určitý, a sleduje množství legitimních cílů, není tedy svévolný. Nezasahuje také svobodu jednání kuřáků absolutně, v samotné podstatě, neboť mají stále možnost kouřit ve venkovních prostorách stravovacích zařízení (tzv. zahrádkách), před jejich prostory nebo na všech jiných místech, kde zákaz kouření neplatí, čehož také v současnosti využívají. S ohledem na hodnotu cíle, kterým je ochrana života a zdraví, je omezení autonomie vůle kuřáků legitimní. Lze poukázat na to, že s odvoláním na veřejné hodnoty lze stanovit prospěch jedné skupině osob a zároveň tím stanovit i neúměrné povinnosti (v tomto případě omezení) skupině druhé (srov. již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92).
Jak vidíte, o svobodu jsme bojovali dávno před koronavirou hrůzou. Bohužel se jen málo lidí doopravdy staralo a zajímalo, mnozí upřednostnili svoje malé sobecké zájmy a raději dělali chlastačky, grilovačky nebo jezdili do Chorvatska na zbytečné dovolené, hlavně se usilovně vyhýbali přemýšlení a tomu, aby udělali něco užitečného pro ostatní. Dnes se proto můžeme jen stěží divit, že došlo i na nás, jestliže jsme dříve mlčeli a vše nám bylo lhostejné. To my jsme dovolili, aby přišel koronavirus.