David sedí naproti mně ve venkovské kuchyni a dokončuje administraci plných mocí k žalobě na odškodnění za všechno utrpení s nezákonně nařízenými rouškami. Byly to hodiny práce, no brrr. Jsem z toho boje už někdy unavená. Dnes jsem si uvědomila, že se už jen málokdy směju, jakoby mi zakrněly všechny svaly, které k letmému úsměvu potřebujeme. Na čele mi přibyly vrásky a mračivka se prohloubila tak, že jsem v pátek u kožní uvažovala, že se zeptám nejen co s pozdním akné, ale i na injekci botulotoxinu (no a co, zase by mi covidfašisti nemuseli vyčítat, že se bojím jehly, pche!).
Dnes se mi zdá, že se mi starosti vryly zase o něco hloub do kůže. Jsem totiž na chalupě u rodičů, kde se starám o slepice, a proto se mi do rukou dostávají tiskoviny, o kterých málem nevím, že ještě existují. U snídaně jsem si přečetla červencové 5+2, kde se jakýsi holbrádek z Akedemie věd, přesně ten ideální pokrokový muž, který najisto ví, jak ze světa udělat spravedlivé místo, vytahoval svým pološíleným projektem týkajícím se nepodmíněného příjmu. Jeho bláboly nedávaly sice smysl (zvlášť ne ten o nepodmíněném příjmu na Aljašce – to sakra neviděl Simpsonovi ve filmu?), ale to nevadí. Je to vědec, tak má pravdu a hotovo. nebo snad někdo řešil, jestli měly nějaký význam ty všechny odborné kecy o koronaviru?
Kdo čte pravidelně můj blog, ví, že jestli mám z něčeho doopravdy strach, jsou to mladí i staří progresivní levičáci, kteří se nám snaží horem dolem vnutit jejich ideální sociálně a ekologicky spravedlivý svět. Současně mě doopravdy trápí, že důležitá témata naší společnosti pohltila tahleta podivná individua nabízející jen blouznivé a nebezpečné vize, namísto toho, aby se skutečně snažila zamyslet nad podstatou problému a jeho možným řešením. Mrzí mne to, protože mne samotnou bolí, když sleduju ničení planety, týrání zvířat ve velkochovem, jejichž masem se bezhlavě cpeme, myslím si, že jsme my všichni na světě stejnými lidmi, přeju gayům, aby vychovávali klidně deset dětí (no, přeju, to bych nepřála asi ani nejhoršímu nepříteli), nesnáším ponižování žen (jemuž sama čelím) a věřím, že bychom se skutečně měli uskromnit a tolik neplýtvat a nelítat sem a tam na zbytečné dovolené. Jen si jaksi nemyslím, že dobro je možné lidem vnutit proti jejich vůli a už vůbec nevěřím, že lidé, kteří chtějí zničit svobodu ve jménu vyššího blaha, jsou dobří a myslí na ostatní. Lepší svět není výsledkem revolucí, ale svobody a důvěry v to, že lidé jsou dobří.
Tady na venkově se zdá, že je svět pořád stejný. Ve vesnici, kam si mě naši přivezli z porodnice do domu babičky, jsou tytéž stromy, jen trochu větší, táž zastávka autobusu, tatáž náves a stejné schody do Jednoty, jako když jsem byla malá. V babiččině domě je stejný dvůr, kde jsem přihlížela zabijačkám a krmila králíky. Je tam ořech, který táta zasadil, když se narodila sestra. Lavička, ze které jsme o prázdninách vyhlíželi, jestli už jedou rodiče a vezou „něco od zajíčka“. Zdá se, že je tu život stejný. Ale je to jen sen, protože na dveřích Jednoty je nápis, že dovnitř může jen 5 lidí a ostatní babky se tísní ráno v 6. 30 na schodech, aby donesly domů rohlíky na snídani. Lidi mají uvnitř respirátory a moc spolu nemluví. Jediné místo, kde je svět paradoxně „jako dřív“, je obchod prodavače původem patrně z Vietnamu (omlouvám se za neschopnost to rozlišit). Tam si lidi troufnou ukázat svoji pravou tvář.
Právě jsem z trouby vytáhla koláč se švestkami, mákem a skořicovou drobenkou a doufám, že dětem ráno udělá radost. Tolik si přeju, aby se měly aspoň trošku dobře a aby poznaly to, co je v životě dobré a normální. David mi říkal, že z jednoho kdysi dobrého společenského blogu udělal během pandemie autor další blábol o vaření, protože asi nevěděl, jak se s tou vší tíhou vypořádat.. Tak já se taky snažím. Nebojte, je to jen fór. Sice vařím a peču dobře, ale fakt, fakt, fakt to nemám ani trochu ráda. Já nejsem vhodná jako žena do domácnosti!
