Včera vzbudilo obrovskou senzaci rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým se jednomu pražskému gymnáziu nařizuje obnovit prezenční výuku. Ve skutečnosti to asi zase taková senzace není, protože rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu se předkládá k rozhodnutí, zda se má v takové situaci žalovat škola nebo vláda. Je dost dobře možné, že Nejvyšší soud názor Městského soudu v Praze „nepodrží“ a změní způsob, jak se proti krizovým opatřením mohou lidé bránit.
Informaci zveřejnil NSS na Twitteru dnes.
Předkládací usnesení devátého senátu Nejvyššího správního soudu najdete zde.
O čem je spor mezi senáty?
Osmý senát se domnívá, že žáci a rodiče mohou svá práva dotčená zákazem osobní přítomnosti na výuce hájit podáním zásahové žaloby podle § 82 s. ř. s. proti škole (rozsudek č. j. 8 As 34/2020 – 100). Tento právní názor má přímý dopad na věc řešenou devátým senátem, přestože v tomto případě byl zákaz osobní přítomnosti žáků na výuce nařízen nikoli opatřením obecné povahy vydaným Ministerstvem zdravotnictví, ale usnesením vlády č. 1022. To představuje právní předpis sui generis, jak přímo vůči tomuto usnesení vlády uvedl Ústavní soud v usnesení pléna ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 111/20.
Devátý senát dospěl k právnímu názoru odlišnému od názoru osmého senátu. Má za to, že škola v daném případě nevystupuje jako správní orgán, který by vykonával veřejnou správu, a proto nemůže její postup pojmově představovat zásah správního orgánu, proti němuž by bylo možné se bránit žalobou ve správním soudnictví.
Celý spor tedy spočívá v kom, proti komu máme se zásahovou žalobou vlastně „jít“.
Z předkládacího usnesení stojí za zmínku následující: „Devátý senát si je též vědom, že otázka ochrany práv jednotlivce je o to palčivější, že během řešení pandemické situace jsou obsahově obdobná opatření vydávána různými orgány v různých právních formách, jež mohou z pohledu jednotlivce připouštět odlišné možnosti soudní obrany, a tato opatření jsou navíc v rychlém sledu měněna, rušena či nahrazována. To je i případ zákazu osobní přítomnosti žáků na výuce, který byl v posuzovaném případě stanoven usnesením vlády, tzn. jiným právním předpisem, v případě posuzovaném osmým senátem ovšem mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví, tedy formou opatření obecné povahy.„
Zde připomínáme, že je podle nás otázkou, jestli k zásahům došlo krizovým opatřením jako jiným právním předpisem, nebo usnesením vlády, kterým bylo toto krizové opatření vyhlášeno. Nejde rozhodně o jedno a totéž.
Vraťme se ale k výňatkům z předkládacího usnesení: „Co se týče možností obrany jednotlivce, typicky dotčeného žáka, proti tomuto usnesení vlády, Ústavní soud dospěl k tomu, že na usnesení vlády jakožto jiný právní předpis nelze nahlížet jako na zásah podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, proti němuž by byla přípustná ústavní stížnost. Rozsudky ze dne 21. 5. 2020, č. j. 5 As 138/2020 – 91, č. 4033/2020 Sb. NSS, a ze dne 8. 7. 2020, č. j. 10 As 166/2020 – 53, pak NSS potvrdil, že se jednotlivec nemůže domáhat zrušení jiného právního předpisu ani ve správním soudnictví. Stejně tak se nemůže domáhat vyslovení nezákonného zásahu konstatujícího rozpor jiného právního předpisu se zákonem (resp. ústavním pořádkem), pakliže je nezákonný zásah spatřován přímo v existenci jiného právního předpisu...
Zdá se, že soudy to tedy celkem dobře „pokryly“, aby se lidi nemohli žádným způsobem domoci ochrany. Vláda skoro vyhrála, že? No ale co se vám nelíbí. Je tu pandemie, umírají lidé, tak neřvěte, neasi.
Soudům to celé nakonec asi bylo blbé, a tak vymyslely krkolomnou cestu k právu a spravedlnosti: „Na druhou stranu je však třeba zmínit nový právní názor městského soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 11. 11. 2020, č. j. 14 A 45/2020 – 141, jehož podstatou je, že důsledky krizového opatření v podobě usnesení vlády mohou výjimečně samy o sobě představovat zásah podle § 82 s. ř. s. Městský soud zde odlišil vnímání „zásahu podle § 82 s. ř. s.“, jehož výklad přísluší právě správním soudům, od vnímání „jiného zásahu“ podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jehož výklad přísluší Ústavnímu soudu... Tento názor tedy vede k tomu, že pokud je určité krizové opatření pojato tak, že přímo dopadá do práv jasně vymezeného okruhu osob a existuje zde bližší vztah mezi důsledky opatření, byť ve formě právního předpisu, a těmito dotčenými osobami, aniž by zde působilo zprostředkování jiným orgánem veřejné moci, lze zásahovou žalobou podle § 82 s. ř. s. brojit přímo proti důsledkům tohoto krizového opatření.“
Problémem je, že škola za nesmysly, které padají tu z vlády, tu z ministerstva zdravotnictví nemůže a je jen jejich pasivním adresátem. Rozsudek Městského soudu po ní chce něco, co může splnit jen obtížně, jestliže je ředitel poslušný a nechce mít potíže. Na to, že škola není původcem zásahu upozorňuje devátý senát celkem přiléhavě (my jsme to říkali od začátku, ale kdo nás poslouchal?): „Bylo to totiž samotné krizové opatření vlády ve formě podzákonného právního předpisu, které stanovilo zcela konkrétní pravidlo chování, které zcela konkrétně vymezilo, na koho dopadá – šlo o obecné pravidlo přímo dopadající mj. na všechny žáky základních škol. Základní škola nijak dál neindividualizovala zásah přímo proti žalobkyni a), nečinila nic, co by bylo přímo proti ní zaměřeno. Informaci, kterou rozeslala adresně rodičům žáků včetně žalobkyně b), devátý senát shodně s městským soudem považuje jen za plošně distribuovanou informaci o existenci krizového opatření a jeho dopadech na školy a žáky, nikoli za úkon mířící konkrétně proti stěžovatelkám...
Podle ustálené judikatury může být zásahem správního orgánu i takové jednání, kdy se správní orgán bezvýhradně řídí právním předpisem, především zákonem, který je však ústavně nekonformní. Ačkoli tehdy správní orgán také nemá možnost diskrece a postupuje podle závazných norem, je mu zásah přičitatelný. V takových případech byl žalovaným správní orgán, který vůči žalobci činil konkrétní, faktické úkony na základě údajně protiústavního zákona (srov. např. rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2020, č. j. 2 As 116/2017 – 94, v bodě 28 a násl.). Podmínkou však bylo, že šlo identifikovat konkrétní úkon, který mířil přímo proti žalobci a kterým došlo k individualizaci působení protiústavního předpisu, takže byla přímo dotčena žalobcova právní sféra.“
Koho vlastně žalovat?
Devátý senát má za to, „že při postupu podle usnesení vlády č. 1022 základní škola nevykonávala veřejnou moc ani nebyla vůči stěžovatelkám ve vrchnostenském postavení. Nerozhodovala o tom, jakým způsobem bude moci žalobkyně a) naplňovat své právo na vzdělávání. Způsob jeho výkonu odlišný od § 22 školského zákona byl po dobu platnosti krizového opatření určen přímo usnesením vlády č. 1022 ve vazbě na úpravu výuky při omezení osobní přítomnosti dětí, žáků a studentů ve školách obsaženou v § 184a školského zákona. Z tohoto usnesení pro žalobkyni a) přímo vyplýval zákaz osobně se účastnit výuky, aniž bylo třeba jej ze strany školy jakkoli fakticky provést nebo jej dále konkretizovat. Usnesení vlády č. 1022 se přechodně stalo přímo součástí právního rámce, v němž základní škola uskutečňovala svoji činnost a který upravoval způsob výkonu práva na vzdělání žalobkyně... Ohledně omezení, jež se žalobkyně dotklo, tedy podle devátého senátu nebyla základní škola nadána žádnou pravomocí spadající do oblasti veřejné správy. Proto by přezkum jejího postupu ve správním soudnictví překračoval zákonnou působnost správních soudů.„
Rozšířený senát bude muset rozhodnout, proti komu se mají zásahové žaloby vlastně podávat. V každém případě je teď včerejší rozhodnutí Městského soudu tak trochu na vodě a dost možná se brzy stane bezcenným cárem papíru.
Jojo, milé soudy. Kdybyste hned na počátku uznaly, že krizová opatření jsou opatřením obecné povahy, nemuseli by se občané rok handrkovat o to, jestli vůbec mohou mít přístup k soudům a ke spravedlnosti, a vy jste nemuseli vymýšlet tyhlety bláznivé konstrukce a trávit tím čas hrazený z peněz daňových poplatníků. Doufáme, že jste přesto spokojeni, jak účinně a a efektivně bojujete proti lidským právům. Howgh.