Dnes se píše hlavně o tom, že soud konečně uznal, že lidi s protilátkami jsou diskriminovaní. Já si tedy myslím, že diskriminovaní jsou úplně všichni krom naočkovaných… ehm, lidí. Ve skutečnosti se ale na NSS událo něco mnohem, mnohem vážnějšího a negativního: rozšířený senát NSS (což je „vyšší instance“) řekl, že proti krizovým opatřením neexistuje vůbec, ale vůbec žádná obrana. Kdybych byla ve vládě já, tak bych prostě znova a znova vyhlašovala nouzový stav a dělala si naprosto cokoli bez hrozby, že mi bude opatření rušit soud nebo je prohlašovat za nezákonná a obtěžovat. Jsem zvědavá, jak s tímto neblahým usnesením naloží „ti nahoře“.
Usnesení je uvozeno následovně:
Pandemie koronaviru SARS-CoV-2 (respektive onemocnění COVID-19) změnila za poslední rok celý svět. Nejinak je tomu i v České republice. V souvislosti s pandemií zde zemřelo více než třicet tisíc lidí. Mnohem více lidí je poznamenáno zdravotními
a psychickými problémy. Český zdravotnický systém se dostal na počátku roku 2021 na pokraj kolapsu. Doba od března 2020 byla provázena opakovaně vyhlašovanými a prodlužovanými nouzovými stavy a bezprecedentními zásahy do základních práv a svobod. Řada podnikatelů ztratila možnost obživy, neboť jejich provozovny byly v důsledku boje s pandemií uzavřeny
či omezeny. Poprvé v moderní historii přestali žáci a studenti chodit do školy a přešli na výuku distanční, mnohdy poznamenanou nejrůznějšími problémy. Jde o nejdramatičtější změnu v našem životě po roce 1989. Pandemie představuje též zásadní výzvy pro české právo. Stejně je tomu ve správní justici. V průběhu posledního roku se ukázalo, že některá tradiční pravidla procesních předpisů, včetně soudního řádu správního, narážejí na realitu pandemie. Palčivou otázkou se ukázala zejména právní obrana proti krizovým opatřením, vydávaným během nouzového stavu.V nynější věci je rozšířený senát povolán k vyřešení otázky, zda a jak se bránit proti účinkům krizových opatření vlády, konkrétně proti zákazu osobní přítomnosti žáků při vzdělávání na základní škole. Podstatou zde řešené otázky je především to, zda se v této situaci může žák nebo rodič bránit proti zákazům zásahovou žalobou podle § 82 s. ř. s. podanou proti škole, která s odvoláním na krizové opatření vlády ukončila poskytování prezenční výuky, případně zda se žák či rodič může bránit zásahovou žalobou přímo proti důsledkům krizového opatření vlády. Související, byť jinou otázkou pak je, zda se může žák či jeho rodič bránit proti přerušení tréninků ve sportovním klubu.
NSS dospěl ke dvěma závěrům, z nichž ten první je pochopitelný a podle mne správný:
Zakázala-li vláda krizovým opatřením vydaným podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon), osobní přítomnost žáků na vzdělávání v základní škole, nelze pro účely řízení o zásahové žalobě považovat za původce zásahu spočívajícího v neumožnění prezenční výuky základní školu (§ 83 s. ř. s.)
Druhý závěr je ale děsivý, hrozný a znamená naše věčné ujařmění a nevolnictví:
Účinky bezprostředně plynoucí z právního předpisu nemohou představovat přímé zkrácení na právech jednotlivce ve smyslu § 82 s. ř. s.
NSS to odůvodnil takto:
V nynějším případě jde o vydání právního předpisu, byť sui generis, při jehož přijímání je vláda ústavním orgánem, nikoli správním orgánem ve smyslu soudního řádu správního. Tento jednoduchý závěr nelze obejít tím, že správní soud bude přezkoumávat „důsledky“ či „účinky“ takového právního předpisu v řízení o zásahové žalobě. Pokud by snad měl rozšířený senát vykročit směrem, který naznačil Městský soud v Praze v rozsudku 14 A 45/2020, nebylo by možno žádnou principiální argumentací omezit dopady takového názoru jen na krizová opatření vlády jako předpisu sui generis. Naopak, podobný právní názor by musel být použit též na jiné právní předpisy přijímané vládou, ministerstvy a jinými orgány. Nakonec by nebyl žádný důvod, aby tento názor nebyl použit též na zákony, respektive z nich plynoucí „účinky“ na jednotlivé adresáty.
Rozšířený senát připouští, že právě uvedený výklad nepřispívá k ochraně individuálních práv v době pandemie. Tento výklad se jistě nemusí většině soudců rozšířeného senátu líbit a hodnotově se s ním ani nemusí ztotožňovat. Ponechává totiž příliš velký prostor pro normotvorbu exekutivy v nouzových stavech, která není podrobena efektivní kontrole správních soudů (kontrola incidenční totiž přijde jen někdy a pokud ano, tak s velkým časovým odstupem). Příkaz, dle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy), však platí pro všechny složky státní moci, tedy i na moc soudní. Kompetence soudní moci je v podmínkách právního státu určena zákonem. Soudy si nemohou své kompetence libovolně rozšiřovat s tím, že to bude v zájmu nějakého vyššího dobra. Expanzivní výklad soudních pravomocí by nepřispěl k ochraně zákonnosti a hodnot právního státu, ale naopak k erozi těchto hodnot a k právní anarchii.
Stačilo přitom tak málo: dát nám na jaře, kdy jsme jako vůbec první právníci podali proti krizovým opatřením žalobu, za pravdu. Říkali jsme od začátku, že jediným rozumným výkladem je, že krizová opatření mají stejnou formu jako mimořádná opatření – tj. že jde o opatření obecné povahy, která mají správní soudy přezkoumávat… bohužel nám odporně zbabělí soudci na Ústavním soudu ukázali prostředník a tím poslali do záhuby všechny… snad jsou spokojení.
ZNAMENÁ TO, ŽE NEEXISTUJE VŮBEC ŽÁDNÁ OBRANA PROTI KRIZOVÝM OPATŘENÍM. ÚSTAVNÍ SOUD I NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD TO ZKRÁTKA VZDALY. BUDE-LI KDY VYHLÁŠEN NOUZOVÝ STAV ZNOVU, AŤ UŽ KVŮLI SMRTÍCÍMU VIRU NEBO KLIMATICKÝM ZMĚNÁM A JEJICH NEBLAHÝM DŮSLEDKŮM, PAK SE MŮŽEME TAK LEDA MODLIT ZA SPÁSU NAŠICH DUŠÍ.
Odlišné stanovisko uplatnili jen DVA!!! soudci rozšířeného senátu – Petr Mikš a Karel Šimka. Budiž jim to ke cti a nehynoucí slávě… ostatním naopak ať na hrobech roste jen plevel a chodí jim tam čůrat kočky a psi.
Soudce Mikeš mj. napsal (jak krásně se to čte!):
Primárním důvodem mého nesouhlasu je, že v důsledku závěrů rozšířeného senátu v případě uzavření škol nemůže žádný obecný soud v České republice poskytnout ochranu dětem, které budou tvrdit porušení svého práva na vzdělání. To je zaručeno čl. 33 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod („Evropská úmluva“), čl. 28 Úmluvy o právech dítěte a čl. 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. V důsledku toho je také porušen čl. 4 Ústavy ČR, podle nějž jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a čl. 13 Evropské úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, musí mít účinné opravné prostředky před národním orgánem. V důsledku toho je také porušen čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle nějž Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Soudce Mikeš se tímto dostal na můj seznam nových ústavních soudců.
Soudce Šimka doplnil:
V první řadě je nutno zdůraznit, že ani za nouzového stavu nekončí právní stát a neposouváme se do prostředí nadvlády exekutivity, natož snad do domény její svévole. Smyslem a účelem nouzového stavu je dát exekutivě dočasně prostor k rychlým, pružným a v některých případech i pro jednotlivce bolestivým reakcím na složitou a rychle se měnící nebezpečnou situaci. Právě proto, že ani za nouzového stavu nejsou právní stát a ochrana práv suspendovány, nýbrž toliko modifikovány, musí v tomto stavu vláda činit své kroky činit vždy s vědomím, že je třeba hledat vhodnou rovnováhu mezi opatřeními řešícími krizový problém a mírou omezení práv jednotlivců. K tomu, aby v nouzovém stavu, třeba i v dobrém úmyslu, vláda „nezvlčila“ a nezačala práva jednotlivců omezovat více, než je rozumně třeba k řešení krizové situace, je nezbytné, aby své kroky činila s vědomím, že mohou být soudní mocí shledány nezákonnými...
Co se naopak ukazuje jako relativně funkční model, který poskytuje soudní ochranu sice nikoli v reálném čase, ale přesto ještě s přijatelným odstupem a v přijatelné míře jednoznačnosti svých výstupů, je koncentrovaná jednoinstanční soudní kontrola přímo samotných abstraktních aktů mimořádné povahy s celostátní působností, jež jsou vydávány jako mimořádná opatření podle § 2 pandemického zákona, kterou podle § 13 odst. 1 věty první téhož zákona provádí Nejvyšší správní soud. Mám za to, a to i s vědomím, že touto agendou je v krizových situacích Nejvyšší správní soud extrémně zatížen a v rozhodování svých jiných agend dočasně fakticky pokračování 9 As 264/2020 – 65 paralyzován, že takto zvolený model by měl být zaveden i pro účely přezkumu krizových opatření v nouzovém stavu.