Že jsem stará buddhistka (a teď už nejen služebně ale i věkem, vždyť mi bude za pár týdnů 40), to už víte. Mantry drmolím od roku 2007. Možná si ještě pamatujete na můj příspěvek o bódhisattvovi a hladovějící tygřici a o mém víře, že pravý buddhista se nesmí naočkovat před tím, než bude mít absolutní jistotu, že všechny ostatní potřebnější bytosti na celém světě (a popravdě i v jiných sférách existence) jsou očkované. Když vidím zprávy z domova (jen u nás nejsou naočkovány statisíce seniorů) a z těch „ošklivějších“ a méně komfortních částí zeměkoule, kde lidé namají tak doboru karmu jako u nás a kde není očkován skoro nikdo, moje buddhistické já nemá klidu. Vždyť v i jižní Americe nebo Asii je tolik bytostí, které potřebují vakcínu dostat přede mnou!
Buddhista musí mít soucit s bytostmi ze třetího světa a raději umřít než se očkovat
Jsem pevně přesvědčena, že stát nemá právo zasahovat do mé víry a nutit mne jednat proti ní. Nikdy, za žádných okolností. Mám nárok na to, aby moje víra byla plně respektována. Proto požaduju, aby Nejvyšší správní soud posoudil, zda stát může můj život podmiňovat tím, že nastaví pravidla zvýhodňující očkované. Já ale nemám šanci na očkování dosáhnout hodně, hodně a ještě jednou hodně dlouho, možná do konce tohoto eonu, protože pochybuju, že se podaří západní státy přimět k tomu, aby přestaly očkovat „svoje“ občany a vakcíny postoupily potřebným. Souhlasím s tím, že takové jednání států, které si křečkují injekce jen a jen pro sebe a nepdoělí se, je odporně sobecké a takové činy nemají v srdci buddhisty místo. Nemůžu. Prostě nemůžu.