Asi za ty dva roky, co se známe, víte, že se jen tak nevzdávám. To vážně k velké smůle českých soudců nemám v povaze. I když jsou na mě sprostí, i když mne zesměšňují, je mi to fuk. K Advokátní komoře už si na mě stěžovat nemůžou, takže nemají vůbec žádný kalibr. Na rozdíl od soudců mám navíc i dobrou motivaci – i kdyby právo skýtalo jeden jediný poslední ždibek naděje, že se podaří zachránit lidi a svobodu, budu se ho snažit najít, i kdybych měla vypustiti duši. Proto jsme včera jako i dnes s Davidem psali žalobu. Já je tedy už nepíšu, jde mi to vysloveně proti srsti (i proti oholeným chlupům), ale ráda poučuju a diktuju si, takže jsme umývala nádobí v našem předpotopním dřezu a David ťukal.
Díky takové právní kooperaci na soud před pár minutami zamířila značně „vytuněná“ buddhistická žaloba. Buddhismu jsme věnovali mnoho let a společných chvil a v posledních dvou letech o něm vedeme doma debaty skoro tak často jako o covidu. Je naší součástí, tak co už s tím?
Věřím, že soudci se nad mojí žalobou zapotí, minimálně pokud aspoň někdo z nich má ještě nějaké svědomí. Neplatí, že víra se chrání jen tehdy, když se to hodí, nebo že se chrání jen někteří věřící. To doopravdy ne, milí právníci v talárech. Pokud ještě aspoň předstíráme, že jsme právní stát a že máme nějaké, byť mizerné, soudnictví, musí se přece konečně začít blýskat na lepší časy! Klidně buddhismus pomlouvejte, smějte se mu, bavte se na můj účet, já se taky často nad vašimi rozhodnutími bavím a každý buddhista se rád od srdce zasměje. Když ale jde o vážné věci, najděte opravdické důvody, proč mne posíláte zase do háje. Za ty dva roky se vám to ještě ani jednou nepovedlo. Ano, je mi jasné, že i ochrana víry má své limity, ale aspoň se namáhejte je skutečně najít a osvětlit. Nepište mi už kraviny. Nestojím o ně. Děkuji.