Dnes ráno jsem musela jít venčit psa já, protože David se v kanceláři připravoval na veřejné jednání u Nejvyššího správního soudu. V poměrně velkém stylu (do Brna dokonce přijela soudce přesvědčovat o tom, že má ministr 100% pravdu, i madam Vašáková) se hledají odpovědi na to, jak vlastně funguje očkování, jestli přirozené protilátky nejsou lepší a proč se neuznávají. NSS se dnes k rozhodnutí neodhodlal, ještě bude zvažovat, co a jak a výsledek těchto úvah bychom snad měli znát příští čtvrtek.
Příští čtvrtek dám vědět, jak to všechno dopadlo, ale to už se asi dočtete víc i v médiích. Pevně doufám, že NSS rozhodne i o dalších našich žalobách, vždyť už tam některé leží hezkých pár týdnů.
Víte, co je na tom všem nejpodivnější? Když rozhodování soudů trvá a nakonec stejně nikam nevede, uvědomuju si, jak moc jsme z toho všeho unavená. To samo o sobě ale ještě není nijak podivné. Horší je, že v takových chvílích mi dochází, že už jsem si za ty dlooouhé předlouhé měsíce na „nový normál“ doopravdy zvykla. Nestýkám se s lidmi, kteří nejsou noví „prověření“ přátelé, nechodím za kulturou (ne že bych předtím divadlu, muzeím nebo kinu či koncertům věnovala nějaký extra čas, ale občas jsem někam zašla), nechodím s dětmi do bazénu, už si ani nepamatuju, jaký to je obědvat v restauraci, u kadeřnice jsem nebyla už skoro dva roky. Je to vážně minulost. Dokonce ani nevím, zda mi to chybí. Řekla bych, že ani ne, stejně u nás nebylo nikdy žádné pořádné divadelní představení, filmy v kinech jsou asi pro nějakou mladší generaci (ufňukaného J. Bonda nebo Wolverina fakt nerozdýchám), když si někdy dám v hospodě rychlé pivo, je mi stydno za nemožný personál, který nedokáže jednu jedinou předraženou objednávku „doručit“ správně. Současně se ale děsím tohoto života v osamění u počítače s občasným volným nadechnutím se v lese. Pořád totiž tajně doufám, že zasáhne kouzelná víla a svět se vrátí tam, kde byl. Vím, že je to strašně hloupé a naivní, a vím, že se to nestane. Jen ještě nějak nevidím cestu, kterou se teď dát. To přešlapování na místě mě ale totálně ničí.
Přeju vám, abyste se v nové době rychle zorientovali a přežili pokud možno bez ztrát. Lidi jsou velmi přizpůsobiví. Jen nás bohužel hodně bolí fakt, že o tolik přicházíme a nic nedostáváme…