Pro ty, kdo naivně věří s přezkumem nouzového stavu Ústavnímu soudu (nebo snad doposud ani nevěděli, že už řešil desítky stížností během koronakrize a zklamal na celé čáře), připomínáme, že tento soud jasně řekl, že vyhlášení nouzového stavu nepodléhá jeho kontrole. Může teď sice předstírat, že když si stěžují senátoři, je to něco naprosto, ale naprosto jiného, než když se ochrany domáhá něco tak obyčejného a nezajímavého jako je řadový občan, ale jarní vzkaz ústavních soudců byl srozumitelný i malému dítěti: dejte nám pokoj, buďte zticha a poslouchejte.
„Vyhlášení nouzového stavu vládou je v nyní projednávané věci primárně aktem aplikace ústavního práva; představuje „akt vládnutí“, který má normativní dopad, zásadně nepodléhá kontrole Ústavního soudu a je „přezkoumatelný“ primárně demokraticky zvoleným politickým („nesoudním“) orgánem, kterým je Poslanecká sněmovna. Nestanovil-li zákonodárce vhodný standard soudního přezkumu formou speciálních procesních pravidel, nelze na politické rozhodnutí o nouzovém stavu aplikovat tradiční ústavněprávní přezkum proporcionality. Vláda za vyhlášení nouzového stavu nese politickou odpovědnost, neboť odpovídá Poslanecké sněmovně (čl. 68 odst. 1 Ústavy), která pak může naplnit kontrolní funkci ve smyslu čl. 5 odst. 4 ústavního zákona o bezpečnosti republiky. Podstatu nepřezkoumatelnosti některých aktů výstižně vyjadřuje J. Kysela, podle kterého „je totiž zřejmé, že budou-li soudy přezkoumávat veškerá rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci, budou to do značné míry nakonec soudy, a nikoliv tyto orgány, kdo danou věc rozhodnou.“ (Kysela, J. Ústava mezi právem a politikou. Úvod do ústavní teorie. Praha: Leges, 2014, str. 299). Jak se ostatně podává z napadeného usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu, vyhlašuje se jím nouzový stav bez určení konkrétních omezení základních práv a svobod a bez uložení jakýchkoliv povinností; tím se napadené usnesení liší od předchozích rozhodnutí vlády o nouzovém stavu – viz dále.“
V usnesení Ústavní sodu dále píše:
„Absence soudní kontroly vyhlášení nouzového stavu není absolutní a lze si představit okolnosti, za kterých by sám Ústavní soud mohl (a měl) posoudit, zejména na základě návrhu politické menšiny, zda byl nouzový stav řádně vyhlášen, zda měl zamýšlené ústavněprávní účinky, a následně i rozhodnout o zákonnosti či ústavnosti navazujících realizačních aktů, a to s
odkazem na čl. 1 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 Ústavy, případně i na čl. 10 a 10a Ústavy. Akt vyhlášení nouzového stavu by Ústavní soud mohl zrušit, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal-li by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu.“
Zdroj: Usnesení Ústavního soudu.
Lidé se proti vyhlášení nouzového stavu bránit nemohou, i kdyby jich byly miliony. Musí se plně spoléhat na senátory anebo poslance, což je v dnešní době neschopných a slabých politiků extrapinkantí. Je kouzelné, jak Ústavní soud říká, že když by se snad bránil jednotlivec, cesta přezkumu „aktu vládnutí“ absolutně neexistuje. Akty vládnutí se prostě nepřezkoumávají soudně, to dá rozum.
Kdyby se ale bránilo pár senátorů, najednou je akt vládnutí možné celkem bez problémů soudně přezkoumat. Asi se z něj dotykem kouzelného proutku stane něco úplně jiného. Evidentně žijí ústavní soudci v zajímavém dualismu, ve světě, kde je možné to i to a pravda je asi tam někde venku.