Konečně se začíná mluvit o jednom z vážných dopadů nouzového stavu do práv a svobod a života lidí – konkrétně recidivistů. Můžete ohrnout nos a tvářit se, že jim to patří, ale je nutné se zamyslet nad tím, jestli má justice v právním státě fungovat právě a přesně takto. Máme tvrdě trestat krádež jednoho lahvového piva, dvou koblih nebo housek? Nebo se ocitáme tam, kde se nacházel Jean Valjean, jak trefně napsal advokát Vučka? Je trestání bezdomovců, kteří si v obchodě vezmou pár housek „dvěma lety na tvrdo“ adekvátní společenské nebezpečnosti činu, jak se nad tím zamýšlí vedoucí katedry trestního práva PrF UK Jelínek?
Nevíme. Musíme si počkat na konečné vyjádření soudů, nejspíš toho Ústavního. Jenže jak se postaví ke své nedávné judikatuře, ve které zdůraznil, že „rozhodnutí o nouzovém stavu není primárně zaměřeno na jednotlivé fyzické nebo právnické osoby, neboť vyhlášení samotné pro ně není závazným aktem, který by jim ukládal, měnil či rušil konkrétní práva a povinnosti jakožto adresátům stojícím vně systému vztahů organizační nadřízenosti a podřízenosti ve veřejné správě. Vynutitelná pravidla chování obsahují až konkrétní realizační opatření, která jsou na základě rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu vydávána.“ (Ústavní soud v Pl. ÚS 8/20)
Dočkáme se přehodnocení tohoto zjevně nesprávného přístupu a možná i omluvy všem občanům za to, že Ústavní soud, který má být posledním nástrojem, který lidem zbývá, když se exekutiva postaví proti nim, totálně selhal v nejtíživějším okamžiku naší republiky?