S odstěhováním se na venkov se moje noční můra stala více než hmatatelnou. Musím začít řídit. Prvním krokem je pořídit nějakou ojetinu. Kdybyste náhodou měli auto, kterého byste se chtěli vbrzku zbavit, dejte vědět. Myslím to vážně. Nemusí to být žádný superbourák, stačí, když to půjde jakžtakž spolehlivě nastartovat a když to dojede aspoň do naší vísky střediskové, odkud jede vlak do Brna. Zatím totiž můžu do hromadné doopravdy, ačkoliv je možné, že od ledna nebo tak nějak, až „budou čísla“, tak už jako nežádoucí nebudou smět ani do motoráku.
Řízení auta vážně nesnáším. Nenávidím dokonce cestování automobilem jako spolujezdec a jako na trní jsem i z toho, když někdo z mojí rodiny musí někam autem cestovat. Jistě si ťukáte na čelo, proč že jsem se rozhodla odstěhovat tak daleko od Brna a učinit se na autech závislou. Pořád si to přehrávám v hlavě, jestli to byl správný krok. Pro syna to znamená, že se nedostane na každou lekci juda (dokud smí), protože dnes musel David do Prahy a my tu trčíme sami a nepojízdní. Pro dceru to znamená, že se nemůže jen tak vídat s kamarádkami, všechno se musí plánovat. Pro mne to znamená, že příště, až to blouznivé štěně tak pitomě skočí z postele, že bude skučet a pajdat, sednu do auta a pojedu na veterinu a nebudu muset přemýšlet, jestli vůbec ještě pojede nějaký autobus a jak se proboha dostanu zpět. Když budu mít auto a překonám svůj strach, k čemuž mne situace zcela jistě donutí, budu o něco svobodnější.
Snad mi EU dovolí ještě nějaký čas tankovat benzín. Vím, že za není tak daleko doba, kdy za každý ujetý kilometr dostanu černý puntík a můj sociální kredit se značně sníží. V takových dobách ale chci mít vlastní kamna, na dřevo posbírané v lese, studnu, zahradu, kozu, slepice a velký a dobrý sklep, kam nastrkám úrodu a zavřu sebe a svoji rodinu před nelítostným světem. Nechci se pak třást strachem v malé 3+kk v centru Brna a čekat, až mi stát dovolí si za poslušnost jít koupit kilo mouky, 25 deka cukru a náhražku margarínu.
Jsou to divné časy. Možná, že nebude stačit ukrýt se na venkově. Možná, že skutečně budeme muset hledat útočiště „někde venku“. Pořád ale nevím, kde je ten ideální stát, kde žijí lidí, kteří chápou svobodu anebo kde aspoň dávají druhým pokoj. Že to musí být mimo dosah šílené Evropské unie, to je i jasné. Jestli jsem schopna žít v Jižní Americe a přivést tam děti, to si už tak jistá nejsem… jsou to zkrátka časy za všech nejhorší, ale i ze všech nejlepší. Jen díky nim jsme poznali tolik báječných lidí jako nikdy dřív.