Dnes jsem se po dlouhé době podívala na FB profil jedné známé. Protože svoje názory po léta formuluje více než jasně, má spoustu ideových nepřátel a dost lidí ji nemůže vystát. Tihle lidi nemají nic lepšího na práci, než sdělovat svoje zcela protichůdné myšlenky a hádat se o tom, čí názor je lepší a pravdivější. Teď se samozřejmě nejčastěji hašteří kvůli covidu. Moje známá je zastánkyně svobodné vůle jedince a minimální role státu, její oponenti jsou naopak pro maximalizaci státního vlivu na život člověka a občana a hlavním argument je „přeplnění nemocnic a děkování skvělým zdravotníkům, kteří padají na hubu a jejich děti nebudou mít ani Vánoce a navíc se nevzpamatovali z jarní vlny, taky jsou unavení a sobečtí neočkovaní jim nechtějí pomoci a ještě na ně hází špínu, že neléčí“.
Když jsem si u třetí ranní kávy procházela ty žabomyší spory, nadávky, vulgarity a přání všeho nejhoršího, žasla jsem nad tím, že se toho lidé dobrovolně účastní. Já sama doufám, že už jsem z toho online světa nekonečných stupidních debat, ve kterých se každý snaží prosadit jen svůj správný názor, nadobro vysvobozena. Necítila jsem žádnou potřebu sednout ke klávesnici a přesvědčovat „Nepřesvědčitelné“ o své pravdě a o tom, že svoboda je nade všechno falešné bezpečí.
Myslím si, že jsme nyní ve fázi, kdy se společnost dělí nikoliv na odpovědné očkované a neimunizované blbečky a sobce, ale na lidi, kteří rozumí svobodě a na ty, kterým je svoboda lhostejná a baží jen po imaginárních jistotách. Je tudíž zcela jedno, zda je někdo očkovaný nebo ne, to není ono dělicí kritérium. Mezi očkovanými je řada úplně normálních lidí, kteří nesouhlasí s příklonem společnosti k totalitnímu řízení. Mezi neočkovanými je naopak dost těch, kteří by byli ochotni zvolit „Vůdce“ a následovat ho, protože svoboda není ve skutečnosti to, čemu věří.
Ve skutečnosti je i hledání toho, podle čeho se společnost rozděluje, úplně zbytečným počinem. Důležité je podle mne pouze jedno: neztrácet čas rozsáhlými a obsáhlými diskusemi, ve kterých nejde o nic jiného, než se snažit přesvědčit druhé o své pravdě. Nemá to cenu. Karty už byly rozdány a lidé věří jen své pravdě. Jsem si jistá, že mne nikdo, i kdyby předložil sebesrdceryvnější argumenty, příběhy deseti mrtvých těhulí, děti sípající na JIP nebo tisíce seniorů, kteří tu mohli ještě dvacet let být, i kdyby mi spílal do nejhorších sobců, posílal mne do nemocnic na krajích všech měst i maloměst, co jich v ČR je, nepřesvědčí o tom, že řešením je „jedna tečka za druhou“, že mám „poslouchat odborníky“ a že „opatření fungují“.
Stejně tak já nemám šanci nikomu, kdo je přesvědčený očkovač všeho, co se hýbe i proti vůli dotyčné bytosti nebo pod trestem odnětí občansých práv nebo dokonce odnětí svobody, vysvětlit, proč mi vadí to, co se děje a jak velké nebezpečí vidím.
Diskuse proto nemají cenu. Bylo by nejlépe, kdybyste se na ně dokázali taky vykašlat. Nemá cenu přesvědčovat druhé. Je opravdu na každém, aby si našel svobodně svoji cestu, protože to je přece to, co chceme, nebo ne? Než ztrácet čas věčnými hádkami s „protistarnou“ nebo dokonce s nepřítelem, raději se bavte s přáteli. Je to mnohem prospěšnějí strategie. Pro všechny, dokonce i pro nepřítele.