Za poslední „pandemický rok“ by si člověk myslel, že ze soudů nemůže vypadnout nic dobrého. Není to ale tak. Dnes jsem si s chutí přečetla tiskovku Nejvyššího soudu o sporu kardinála Duky. Asi si pamatujete, že šlo o spor o dvě přitroublé hry, mně samotné to přišlo celkem okrajové, ale když vás žene slepá víra, vadí vám prostě všecko (já sama doufám, že v tom Duka spatřoval i nějaký vyšší cíl a že nešlo o stejně ubohý postoj, jaký projevuje islám, který kňourá jak malé mimino, když není po jeho). Ať už je to tak či tak, Duka dosáhl úžasného výsledku, k němuž mu gratuluju a za nějž mu skládám hold. Bravo!
Žalovaní, příspěvková organizace Centrum experimentálního divadla a Národní divadlo Brno, se tak nemusí žalobcům za uvedení zmíněných her omlouvat, jak bylo v žalobě požadováno. Žalobci označili za zásah do svých osobnostních práv například scény z prvně uvedené hry, v níž jeden z herců, nejprve umístěný na kříži z kanystrů od benzinu v pozici evokující Ježíše Krista na kříži, s trnovou korunou na hlavě a bederní rouškou z vlajky, následně povalí na zem herečku v hidžábu, stáhne jí kraťasy a pohybem naznačuje pohlavní styk, v dalším průběhu hry pak herečka naznačuje vytažení české státní vlajky z vagíny. Ve druhé z her se cítili dotčeni scénou, v níž je naznačen orální sex na soše Jana Pavla II.
Nejvyšší soud překvapivě skvěle věc shrnul (nepochybně je velkým štěstím, že se nerozhodovalo o poškození islámu, to by mohlo rozhodnutí vypadat o dost jinak):
„Zaručuje-li náš právní řád občanům právo na svobodnou volbu náboženství a jeho nerušené praktikování, včetně práva nebýt vystaven hrubě urážlivým projevům směřujícím proti základům jeho víry a je-li současně právním řádem zaručena svoboda projevu, vyjadřování vlastních názorů a idejí bez cenzury, je zřejmé, že může docházet ke střetu těchto dvou práv při jejich výkonu. Zákonným limitem práva na svobodu projevu jednoho člověka jsou hranice stanovené čl. 17 odst. 4 Listiny a § 81 o. z. k ochraně svobody, důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí druhého. Stejně tak svoboda vyznání je omezena svobodou projevu, včetně projevů podporujících jiná vyznání či ateismus nebo kritizující určitá náboženství a jeho projevy či polemizující s nimi. Svoboda projevu se totiž vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které „jsou urážející, šokující nebo znepokojují stát či jakoukoli skupinu obyvatelstva“ (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72). Překročí-li realizace jednoho práva přijatelné hranice ochrany jiného práva, stává se původně dovolený výkon práva protiprávním jednáním. Při střetu dvou základních lidských práv je nezbytné vždy v každém jednotlivém případě pečlivě vážit, kterému z nich je třeba dát přednost a poskytnout ochranu, neboť zmíněné hranice nemohou být pevně vymezené a konkrétně popsané zákazy a pokyny. Jestliže by šlo o projev hrubě urážlivý a znevažující, cíleně zaměřený proti náboženskému symbolu či projevu víry bez ospravedlnitelné pohnutky, bylo by namístě takovému projevu odepřít ochranu a poskytnout ji zasaženému právu na svobodu náboženství. Naopak by mohl být shledán oprávněným i projev pojednávající náboženský symbol kontroverzním i negativním způsobem, jestliže by byl veden snahou po dialogu, měl by vyjadřovat nějakou myšlenku či názor, a jeho cílem by nebylo pouze šokovat a urazit ty, pro něž je symbol posvátný. Takovému projevu by bylo namístě poskytnout ochranu na úkor ochrany náboženského cítění, této vnitřní složky práva na svobodu vyznání. Projevem realizace práva na svobodu projevu je mimo jiné i umělecké dílo, a není-li jeho hlavním cílem bez hlubšího smyslu útočit proti nějakému náboženství, urážet a znevažovat jeho symboly a představitele, pak nezasahuje do práva na svobodu vyznání.“
Jsem za tenhle pohled na věc doopravdy vděčná. V mnoha státech Evropy se o islámu mluvit nesmí. Je zakázána věcná debata, „opozice“ se vylučuje z akademických institucí, všechno je útok na náboženství. Nesmí se kritizovat, nesmí se vyjadřovat obavy, nesmí se poukazovat na příšernost práva šariá. Nesmí se nic, leda mlčet. U nás to tak naštěstí nevypadá (a modleme se jako eleutheriáni ke všem sochám Svobody, ať to Ústavní soud zase nějak nezmrší).
Proč o tom ale píšu na Stav bez nouze? Protože naše nouze není koronavirus. Naše nouze je přebujelý systém ustupování menšinám, křiklounům a všem, kdo chtějí omezovat svobodu kvůli svým názorům a vidění světa, jež mají potřebu všem vnutit a žádat, aby jejich pohled respektovali (rozuměj přijali za svůj) až za hrob. Islám (politicko-náboženský systém) je jedním z nich. Má ambice zasahovat do našich životů, řídit je a vše si podvolit. Je proto nadmíru potěšující, že soud neposkytl dotčeným věřícím ochranu v neprospěch svobody projevu. Hip, hip, hurá pro Nejvyšší soud.
Připomínám na tomto místě drobné vítězství eleutheriánů u Ústavního soudu (mimochodem, povšimněte si, že Ústavní soud nemá s existencí eleutheriánů problém, bere to za hotovou věc, že víra v bohyni Svobodu je regulérní vírou), kdy tento konstatoval, že stát se nemusí víře, a to ani islámu, podvolovat, naopak může zcela v pohodě jednat v rozporu s texty obsaženými v trilogii. Palec nahoru za tuhle odvážnou větu! Možná, že nakonec to přece jen rozum a svoboda vyhrají nad všemi těmi nesmysly, ale bude to boj na život a na smrt.
„Z její argumentace (tím je myšleno mé, pozn. autorky) vyplývá, že na své svobodě dle čl. 16 Listiny se cítí být dotčena již tím, že podle jejího názoru stát její víru nesdílí, respektive jedná v rozporu s ní – to však samo žádným zásahem do jejích ústavně zaručených práv a svobod není a být nemůže (jedná se naopak o podobnou situaci, jako kdyby například vyznavač křesťanství měl za porušení svých ústavních práv to, že stát nevěří v Boha či jedná v rozporu s Desaterem Božích přikázání).„