S povděkem a úlevou jsem zaznamenala, že se konečně snad vrátil do naší země aspoň na skok zdravý rozum. Na webu ministerstva zdravotnictví bylo po mnoha měsících otálení zveřejněno stanovisko pro správný postup při rozhodování o poskytování vzácných zdrojů – nemocniční péče. Od jara se tváříme, že je možné zachránit život mimořádně starých a nemocných lidí tím, že je na mnoho dní připojíme k nejrůznějším přístrojům a ošálíme smrt. Z ministerstva zdravotnictví dokonce padaly takové obludnosti jako je dělení pacientů podle diagnózy na prioritní (rozuměj covid+) a ty ostatní, na kterých nezáleží. Doufejme, že je všem těmto blbostem nadobro konec a že zbídačené zdravotnictví začne aspoň trochu fungovat (kéž by tomu tak bylo bez všeho směšného balení se do igelitu, ale toho se nejspíš ještě nedočkáme – zase tolik zdravého rozumu se nevrátilo).
Toto stanovisko vychází z dokumentu Etická a právní východiska: pro tvorbu doporučení k rozhodování o alokaci vzácných zdrojů při poskytování zdravotních služeb v rámci pandemie Covid-19. Nechápu, proč tak dlouho trvalo, než jej ministerstvo zveřejnilo.
Z textu cituji: „Poskytování IP pacientovi, který pro ni na základě vývoje svého zdravotního stavu již není indikován (pokud tedy jde o péči neúčelnou, pacienta zbytečně zatěžující) není de lege artis. Poskytovatel zdravotních služeb není povinen, ba ani oprávněn, takovou péči poskytovat… Obdobně jako ve vztahu k rozhodnutí o přijetí do IP, také při rozhodování o ukončení IP a přechodu na paliativní péči je zejména v krizové situaci nedostatku vzácných zdrojů nutné velmi přesné zhodnocení indikačních kritérií. Pokračování v poskytování IP neindikovanému pacientovi není v zájmu samotného pacienta ani kvality zdravotních služeb pro ostatní pacienty.“
Cena lidského života a zdraví není nevyčíslitelná, ale značně omezená prostředky společnosti. Reflektoval to i Nejvyšší správní soud, když rozhodoval o tom, co je ještě pojišťovna povinna pacientovi uhradit: „„Lze k tomu podotknout, že obecně si lze představit odepření úhrady zdravotní služby požadované dle § 16 odst. 1 zákona o VZP ve výjimečných případech, kdy by cena za požadovanou zdravotní službu mohla reálně narušit stabilitu hrazení zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění. V takových případech by bylo nezbytné, aby zdravotní pojišťovna poměřila konkrétní náklady na požadovanou léčbu s náklady na léčbu standardně hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a vzala v úvahu reálně očekávatelný benefit požadované léčby pro pojištěnce. Tyto okolnosti by bylo možno zohlednit v rámci výkladu a aplikace neurčitého právního pojmu „jediná možnost z hlediska zdravotního stavu“, popř. „výjimečný případ“. Je totiž třeba mít na paměti, že se „jedná o poslední pojistku pro výjimečné případy, která ovšem nesmí sloužit k prolomení principů veřejného zdravotního pojištění vyplývajících z části páté zákona o veřejném zdravotním pojištění“ (srov. cit. rozsudek NSS č. j. 9 Ads 2014/2018 – 63, bod 45).“ (Rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2019, č. j. 4 Ads 394/2019 – 105).
Nemáte pocit, že cena, kterou za léčbu lidí bez valné naděje platíme, je vysoká až až? Nenarušuje reálně stabilitu naší země, naší budoucnosti, celé společnosti?
Péče (pokud připustíme, že máme nějakou zvláštní situaci) se musí poskytovat zkrátka těm, kdo mají reálnou šanci na přežití. A když dojdou vzácné zdroje, tak se holt neudržuje naživu ten, kdo nemá naději buď na život nebo na dostatečně kvalitní život. Co na tom komu může přijít nenormálního nebo snad nemorálního? Vždyť je to zcela logicky, bez emocí a bez dramatu jediný možný a lidský postup. Silně doporučuju (po kolikáté už?) projít si celý text stanoviska. Je to poučné a moudré čtení. Ostatně podobně nevolíme až nyní. Dělali jsme to vždycky, jen teď se z toho dělá mediální drama. Postupovali jsme stejně při transplantacích orgánů (které také nejsou dostupné pro každého potřebného) nebo při poskytování nákladné onkologické léčby. A všem, naprosto všem krom těch s nemocnými ledvinami nebo s rakovinou a jejich rodin, to bylo ukradené. Takoví my lidé totiž jsme. Nebrečíme každých pět minut, kdy v ČR umře jeden člověk. Nepláčeme každou vteřinu, kdy zesne někdo ve světě. Jsme bezohlední, sobečtí, zaměření sami na sebe, ale díky tomuto sobectví a touze žít současně skvělí, protože to nás žene neustále kupředu a nenechává nás to klidnými. Kdybychom se jen klepali strachem, nikdy bychom se nikam neposunuli.
Když přijde na solidaritu s cizími, jsme přesně takoví, jak nás popsal Ústavní soud: „Specifickým charakterem sociálních práv je, že jsou závislá zejména na ekonomické situaci státu. Úroveň jejich poskytování reflektuje nejen hospodářský a sociální vývoj státu, ale i vztah státu a občana, založený na vzájemné odpovědnosti a na uznání principu solidarity. Míra, v jaké se princip odpovědnosti a solidarity projevuje v právním řádu daného státu, určuje také charakter tohoto státu (např. jako státu sociálního). Míra uznání principu solidarity závisí na úrovni etického chápání soužití ve společnosti, její kulturnosti, ale i smyslu jednotlivce pro spravedlnost a sounáležitost s ostatními a sdílení jejich osudu v určitém čase a místě. Solidaritu lze, z pohledu jednotlivce, vnímat jako vnitřní či vnější. Vnitřní solidarita je dána citovou blízkostí vztahu k ostatním, je spontánní, uplatňuje se především v rodině a v dalších partnerských společenstvích. Stát do tohoto vztahu zpravidla nezasahuje, nebo jen velmi omezeně (viz rodinně právní vztahy upravené zákonem o rodině). Vnější solidarita tuto citovou blízkost postrádá a souhlas jednotlivce s jejím uplatňováním je proto zdráhavější. Jedná se například o solidaritu bohatých s chudými, schopných s méně schopnými, zdravých s nemocnými. Stát se v této oblasti uplatňuje svojí mocensko-vrchnostenskou funkcí velmi aktivně. Přes princip solidarity se uskutečňuje přerozdělování, tj. pohyb přenášející zdroje od jedněch k druhým – těm potřebným. Solidarita má své hranice. Nemůže mít natolik vychýlenou podobu, aby ji ti, které postihuje, pociťovali jako nepřiměřenou, neproporcionální, nebo dokonce nespravedlivou a odňali ji svůj tichý souhlas. Ve jménu solidarity může stát postihovat pouze takovou část majetku schopného, aby současně nedestruoval aktivitu jeho výkonu a nedostal se za ústavní hranici ochrany majetku.
Plnění, poskytovaná v rámci sociálních práv, pocházejí ze státního rozpočtu a odpovědnost za tato plnění spočívá zcela na straně státu. Je-li to stát, kdo je a bude vázán sociálními plněními, pak také musí mít možnost stanovit konkrétní podmínky takového plnění. Stát si nemůže dovolit tu nezodpovědnost stát se dlužníkem, který nebude schopen dodržet své závazky. Tyto skutečnosti ale nesmí popřít samotnou existenci konkrétního sociálního práva, či ve svém důsledku vyloučit jeho realizaci.„