Jak čtenáři blogu ví, žijeme teď daleko od všeho v zapadlé vísce na jižní Moravě. Včera a dnes jsme tu měli sněhovou kalamitu (což je tady na jihu věc zcela nevídaná, tolik sněhu jsem tady viděla jen na fotkách z dětství), já se zabývám kontrolou stavu zásob mouky a piva ve špajzce, venčením štěněte, které bychom mohli nazývat Průtokáč, strouháním řepy a vařením brambor pro slepice, děti pomalu, ale jistě vlčí a dodneška jsme se doopravdy museli bát tělesné očisty. V koupelně je totiž, když je dobrý den, 8 stupňů Celsia. Dnes jsme ale s předstihem dostali opravdu brutární dárek. Hádáte správně, můj táta nám nainstaloval do koupelny starý dobrý nový brutar (ten starý předtím za mého úpění a setrvalých stížností vyhodil a na jeho místo strčil automatickou pračku, asi si myslel, že to přece nějak s tou zimou zvládneme).
Kdyby někdo náhodou netušil, co je takový brutar zač, může si o tom zázraku přečíst více.
Díky brutaru bylo dnes v koupelně stupínků skoro třicet, spousta páry a vana horké vody. Když z takové lázně vylezete na ledovou chodbu, kterou se snažíte rychle dostat do kamny vytopené kuchyně, je vám skoro jako po saunování. Potřebuje-li štěně zrovna čurat, vyběhnete do závějí a cítíte se být skoro ve Finsku a ani nemusíte být nejlepším zpěvákem na světě.
Dnes jsem si prečetla na Echo24 (kterému jako jedinému médiu dávám ještě šanci, abych nebyla úplná vidlačka zcela mimo – nebo dokonce pod – obraz), že ten praštěný Ugur Sahin, tenhleten nositel „Mustafa Prize“, což je nějaká atrapa Nobelovy ceny pro muslimské vědce, by chtěl tečkovat ideálně každé tři měsíce. Milý drahý muslimský příteli: na to já ti zvysoka kašlu.
Jsem proto ráda, že se budu moci nějakou dobu i s rodinou skrývat před státním aparátem mimo Brno v místech, kde lišky dávají dobrou noc. Až sníme zásoby (a nebudeme-li si smět třeba jako neočkovaní koupit další, natankovat benzín nebo třeba jít nakoupit do Jednoty), budu uvažovat, co dál. Zatím jsem vděčná, že máme dost tepla bez závislosti na plynu, že mám denně v průměru 4 vejce, že mám ve sklepě dýně a zelí a že můžu učit děti doma, aniž bych je musela dávat napospas šíleným ředitelům a učitelům. Stejně pořád nevím, do které země se uchýlit, kdyby se to tady radikálně zhoršilo jako třeba v Austrálii či na Novém Zélandu. Jen nevím, co pak s těmi všemi zvířaty, až budeme utíkat. Z toho mám doopravdy těžké sny.
Díky brutaru tuhetu zimu přežijeme o něco šťastněji. Víte, co mne ale hodně mrzí? Že pořád nejsem schopna pochopit, že už bude brzo Štědrý den. Letos se těm nahoře podařilo Vánoce sakra zničit, jako by vůbec nebyly (že je to náhoda, tahleta předvánoční šikana, že je to kvůli šíření viru a ochraně staroušků a bla, bla, bla, tomu nevěřím ani omylem – vždyť EU se už ani snahou o eliminaci naší kultury netají). Grinch by byl ještě zelenější, kdyby to viděl.