Společnost se pomalu, ale jistě dostává tam, kde nás naši (společní – očkovaných i neočkovaných) nepřátelé chtěli mít: k obrovské nenávisti. Uvědomuju si to každým dnem a každým dnem se mi z té myšlenky svírá hrdlo. Dnes například byla v médiích zpráva o tom, že kdesi v daleké Belgii zaútočil kdosi (a hned se dovozuje, že „odpůrci“) na dům politika pdoporujícího očkování a tu všechnu hrůzu, která se nám právě teď děje. Bojím se. Hodně. Jestli nám po koroně zbude nějaký svět k přežití, což není absolutně jisté, nechci, by v něm vládli zločinci a vandalové, ti, kdo vyhrožují druhým. Stejně děsivý jako svět covidí je totiž ten, kde by se dostali k moci jiní lidé, kteří nejsou příznivci svobody.
Může se zdát, že si politikové nebo soudci či ředitelé škol, kteří nepokrytě podporují všechno špatné, co se dnes děje, zaslouží lynčování. Že si zaslouží okusit hněv davu. Že si zaslouží možná i smrt. Není to ale pravda. Když bychom toto připustili, ublížíme jen sami sobě a těm, na kterým nám záleží, a ze všeho nejvíc pak svobodě a lidským právům.
Nevím, kdo doopravdy útočí na politiky prosazující vakcinaci. Může to být vyprovokované, aby se dalo ukázat na zlotřilé „anitvaxery“ a „odpírače“, nebo jak se dnes lidským bytostem nepodvoleným totalitě vlastně říká. Stejně tak za útoky mohou doopravdy stát frustrovaní lidé, kteří se jednoduše bojí o svůj holý život nebo co je ještě horší – o své děti. I když se ale cítíme být na samém dně, neměli bychom dovolit, aby v nás nepřítel probudil naše černá ega. Nadále musíme jednat jako dobří a čestní lidé, kterými jsme. Je to naše jediná spása a budoucnost. Nedovolte, aby nepřítel vyhrál, prosím.