„Takové články už, prosím, nikdy nepište. Spousta lidí upírá svůj pohled/svoje naděje k lidem jako jste Vy. Jak na ně zapůsobí „kňourání“, že se Vám nic nedaří, nic nedopadlo, jak byste si přála? Já jsem zažil konec komunismu, jsem rád, že skončil, a uvědomuji si, že mohl skončit i dřív. Stačilo, aby lidé byli stateční a nepodlehli dojmu, že se nic nedá dělat.“
Obdržela jsem včera e-mail, ze kterého pochází výše uvedený úryvek. Musím říct, že bohužel není první podobného vyznění, ale až dnes ráno mne polil po přečtení studený pot a měla jsem chuť blog okamžitě smazat. Ne proto, že bych se cítila dotčená, to ani omylem. Vím, že není na venek vidět, jak vyčerpávající je dva roky každý den sednout k počítači a něco napsat. Vím, že se většina čtenářů ani čerta nestará o to, jestli mám kde já brát energii, ale tohle je moje volba. To opravdu nikoho zajímat nemusí.
Co je tedy na výše uvedeném textu děsivé a proč byla moje první myšlenka všechno smazat? To proto, že si ze mě ani z nikoho jiného nesmíte dělat polobohy, nikdo, ale opravdu nikdo není princ na bílém koni, nikdo není zachránce! Neznáte mě, vůbec nevíte, kdo doopravdy jsem. Nesmíte na mne spoléhat, nesmíte na mne „upírat pohled a vkládat do mne naděje“. Každý musí věřit jen sám sobě a vkládat naděje do toho, co sám činí. To je přece podstatné. Doufala jsem, že jsem aspoň tohle za ty předlouhé dva roky dokázala vyjádřit, ale teď se mi zdá, že jsem nedokázala ani to. Přitom jsem právě tuto myšlenku od začátku považovala za klíčovou – věřit sám v sebe, ve svou sílu a činit to, co mohu, aby byl svět lepším místem pro ostatní.
Každý je odpovědný sám za sebe, za své činy a na světě ani ve vesmíru není žádná vyšší moc, žádná bytost, žádná síla, která by něco vyřešila za nás. Spoléhat se na to, že někdo něco udělá, to je prostě úplně špatně. Na blozích nebo v podcastech jiných lidí můžete najít maximálně informace k zamyšlení, o kterých si řeknete: „Jo, to je zajímavý, to bych mohl zkusit.“ nebo „No to je ale ko*otina.“, ale rozhodně ne spásu a rozhřešení. Nevzhlížejte k nikomu, jen k sobě. A rozhodně mě už nikdy neštvěte tím, že jste si snad k vzhlížení vybrali někoho, jako jsem já. To by bylo vážně nic moc rozhodnutí, to vám povím. Já nemám žádný patent na rozum, nevím, jestli to, co dělám, je k něčemu. Vím jen, že mne nic lepšího zatím, ke smůle nás všech, prostě nenapadlo. Třeba je mezi námi někdo, kdo ten nápad bude mít, ale to právě nemůže nikam upínat naděje. Musí začít makat a věřit jen sám sobě, protože na světě neexistuje nikdo lepší, než vy sami. Tak šup šup, konec upírání zraku a radši zpátky ke strojům a budování lepšího světa a světlých zítřků.
P. S.: A když jsem psala, že se mi nepovedlo prosadit můj pohled na svět, tak je to prostě holý fakt. Prohrála jsem na celé čáře, protože si lidi pro boj s covidí hydrou vybrali jiné pohledy. Nad tím nemá cenu brečet, vždyť já vím, jen jsem měla potřebu to napsat, aby bylo jasno. Prostě se to nepovedlo a fakt jsem tím nemyslela, že snad vyhrála nějaká debilní covidí ideologie. Jen prostě zase neuspěly Masarykovy ideály, ale takovej je svět. Ideály zůstanou jen ideály a žít musíme v realitě.