Dnes jsme se s Davidem ráno vypravili do Lidlu (no, ráno se tomu dá říkat jen díky posunu času). Každý jsme popadli jeden vozík a nacpali ho tak, že málem přetékal, moukou, vločkami, olejem, konzervami, sójovým masem, těstovinami, mýdlem, toaleťákem a zubní pastou. Pak jsme nabrali kurz naše nové bydliště, kde jsme pro změnu všechno vyložili a nacpali do špajzky. Ještě jsem nakoupila základní léky a granule pro zvířata a teď se už jen modlím, abychom se k našim zásobám ještě nějak dostali, až konečně dokončíme prodej malého městského bytu a budeme volní.
Ještě hledám, kde nakoupit kila zelí, červené řepy a celeru, aby byla i nějaká vláknina k těm všem sacharidům. Na dvoře krákorá osm slepic, jež celkem hojně snášejí. Pokud by se situace zhoršila, říkám si, že zkusím sehnat kozu, s tou bych si snad i poradila. Ještě pořád si neumím představit, že bych chovala a stahovala králíky, ale v dětství jsem to viděla tolikrát, že bych snad i to zvládla. Důležitá je z hlediska welfare zvířete, aby byla silná první rána, a pak ještě hodně ostrý nůž. To si pamatuju.
Asi vám to všechno přijde bizarní (mně taky a moc doufám, že nakonec budu chroustat luštěniny jako svobodný člověk, ale můžu vám říct, že i když tento příspěvek píšu v pauze mezi vařením večeře, umýváním nádobí a psaním další žaloby, nevěřím už tomuto státu ani nos mezi očima. Báchorky o „zpřetrhaných řetězcích“ jsou sice vhodné tak leda ke strašení dětí, ale toho, že bude uměle vyvolán nedostatek se bojím docela dost. David si udržuje jasnou mysl, na rozdíl ode mne, tak uvidíme, kdo bude mít pravdu (připomínám na okraj, že Davidovi přišlo nepravděpodobné, že by u nás byla kvůli covidu omezena základní práva, ehm).
Začínám silně litovat toho, že jsem vůbec, ale vůbec nechápala preppery. Dávalo to sakra smysl, být aspoň trochu připraven. takto vařím z vody a zbývají mi jen nehty ke kousání…