David mi (trochu se zpožděním, za to dnes, zase, nedostane večeři) poslal vyjádření k mojí buddhistické žalobě. Domáhala jsem se výjimky z očkovací/testovací povinnosti, protože mi moje víra brání v tom, abych se sobecky očkovala, když velká část třetího světa, ba i našich ohrožených seniorů, ještě zdaleka nemá ani první dávku. Toto svoje přesvědčení jsem nepochybně posílila dříve vysloveným přáním, podle kterého odmítám hospitalizaci, abych nezabírala potřebným jejich nárokové ventilátory.
Ministerstvo ve vyjádření k mojí žalobě dosti nelogicky uvedlo:
Odpůrce ani v nejmenším nezpochybňuje, že by někomu mohla v očkování bránit jeho víra, nicméně v rámci napadeného opatření se v bodě I. odst. 16. stanovují podmínky pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor nebo pro účast na hromadných akcích, a kromě podstoupeného očkování proti onemocnění COVID-19 je zde uvedeno hned několik alternativ. Očkování proti onemocnění COVID-19 tak není stanoveno jako obligatorní podmínka pro vstup do vybraných prostor, jelikož napadené opatření nabízí k očkování alternativy (např. bezplatné testování). Konkrétně alternativu v podobě testování sama navrhovatelka zmiňuje, když bez dalšího uvádí, že je nucena se podrobovat „nesmyslnému testování, aby mohla jít ke kadeřnici, na masáž nebo na koncert či do kina.“
Ráda slyším, že to ministerstvo nezpochybňuje. Pak ale nedává smysl, proč nemají věřící možnost uplatnit výjimku? Jsem navíc zvědavá, jak se soud postaví ke změně okolností – testování již rozhodně není pro moji kategorii bezplatné. Aktuálně již tedy neexistují žádné alternativy – buď covidí tečka anebo útrum tečka, pokud jde o jakoukoliv normální lidskou aktivitu krom chození do lesa (zatím). Asi bych v rámci dehumanizace měla zaslat soudcům fotku, jak vypadají po dvou letech bez kadeřnice moje vlasy. Hrozí ale, že mne zamění s bláznivou od splavu. No, možná bych pak konečně dostala svoji výjimku.