Dnes jsem šla se synem na procházku. Procházeli jsme kolem ordinace praktika, který má na dveřích ceduli. Na ní stojí: „Pokud máte horečku, kašel nebo dušnost, nevstupujte do ordinace. Zavolejte nebo kontaktujte KHS:“ Přemýšlím, co za příšerného hlupáka to musí být. S čím jiným asi lidé chodí akutně k lékaři než s horečkou nebo kašlem? Proč je proboha odmítá léčit klasicky jako dřív? Důležitý je poslech, celková prohlídka a třeba odběry krve. Namísto toho vás tento hrdina první linie pošle na testy, kde můžete strávit v zimě pěkných pár chvilek. Takový lékař podle mě porušuje svoje zákonné povinnosti.
Pak jsem přišla domů a schvalovala jsem nějaké příspěvky do fejsáčové skupiny (ano, pořád jsme tak trapně na téhle sociální síti, jsem úplně out). A lidi se bavili o tom, že lékařka odmítla ošetření pacientky, která měla respirátor tzv. „na Blatného“, tj. pod nosem. Mimochodem, nemusí být respirátor utažený, aby fungoval? A může utažený respirátor pořád svému nositeli padat? Pochybuju, ale zatím jsem to nezkoušela. Není taky problém, když si pořád šmatláte po respirátoru, na kterém jsou určitě všechny ty odporné ježaté viry a pak osaháte všecko, na co, dosáhnete? Já teda nevím, jsem sice doktorka, ale ne přes medicínu, ale tohle se mi tak jako nějak nezdá v situaci, kdy máme věřit, že je tu nejhorší virus všech dob. To už mi přijde jak to divadlo kočovné herecké společnosti Prymula Boys.
Zdroj: TV Nova
Zákon č. 372/2001 Sb., o zdravotních službách mluví jasně. Podle § 50 smí zdravotník odmítnout péči jen z přesně vymezených důvodů. Jaká jsou práva zdravotníka ve vztahu k pacošům?
§ 50
(1) Zdravotnický pracovník má právo
a) získat od pacienta informace o tom, že pacient, kterému má poskytovat zdravotní služby, je nosičem infekční nemoci podle zákona o ochraně veřejného zdraví, a o dalších závažných skutečnostech týkajících se pacientova zdravotního stavu,
b) neposkytnout zdravotní služby v případě, že by došlo při jejich poskytování k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví.
(2) Zdravotnický pracovník může odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi v případě, že by jejich poskytnutí odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému vyznání. O této skutečnosti je povinen ihned informovat poskytovatele, který zajistí pacientovi jiného zdravotnického pracovníka. Nemůže-li poskytovatel zajistit jiného zdravotnického pracovníka, zajistí pacientovi jiného poskytovatele, který mu zdravotní služby poskytne, pokud pacient zajištění jiného poskytovatele neodmítne. Záznam o odmítnutí zajištění jiného zdravotnického pracovníka nebo poskytovatele je součástí zdravotnické dokumentace; záznam podepíše pacient a zdravotnický pracovník. Zdravotnický pracovník nemůže odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi z důvodu uvedeného ve větě první, pokud by odmítnutím došlo k ohrožení života pacienta nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví a poskytovatel není schopen zajistit poskytnutí zdravotních služeb jiným zdravotnickým pracovníkem. Podle věty první až čtvrté se obdobně postupuje, odmítne-li poskytnutí zdravotních služeb poskytovatel.
Je třeba říci, že mohou nastat dvě rouškové situace. Jednak může pacient lékaře požádat, resp. ho informovat, že zákrok, který má podstoupit, prostě není s to zvládnout se zakrytými dýchacími cestami. To si umím i jako laik představit – řada lidí je „omdlévacích“, zákroky špatně snáší a třeba odstranění znaménka je pro ně nervydrásající úkon a potřebují zhluboka dýchat, jinak sebou seknou. Tam je snad součástí soucitu a empatie dovolit bez diskuse pacientovi, aby si odhalil aspoň nos. S něčím takovým by mohl mít problém jen málokdo. Jestliže by zdravotník v takové situaci odmítal ošetření, je to nepochybně na stížnost ke Komoře a možná na další řešení u soudu, podle situace.
Druhá situace je o poznání nepříjemnější: pacient je přesvědčený antirouškař a vážně je v naprostém rozporu s jeho svědomím si zahalit obličej. Podle mého názoru není použitelné ve vztahu k těm, kdo si odmítají zahalovat obličej, použít výmluvu podle § 50 odst. 1 psím. b). Je to nesmysl. Jednak nemá zdravotník prokázáno, že ausgerechnet vy jste pro jeho zdraví nebezpečný tvor. I kdybyste měli koronavirus, musí být zřejmě lékař smířen s tím, že se holt během své práce s nemocnými může setkat i s chorobou se smrtností stejnou, jako má chřipka. To se na mě nezlobte, ale čemu se kdo může divit? Vyžadovali snad zdravotníci kvůli spalničkám nebo chřipce respirátor, i když prokazatelně nebyli všichni řádně zaočkovaní? Pokud se zdravotník tak bojí, má používat sám osobní ochranné pomůcky, a to rukavice a respirátor FFP, popř. i ochranný plášť a brýle.
Pokud je některý zdravotník v tak špatném zdravotním stavu, že nemůže ošetřovat pacienty, měl by asi zvážit ukončení kariéry, protože pro takového člověka byla stejně nebezpečná chřipka, nehledě třeba na jiné nemoci, u kterých se dosud nezjišťovalo, jste-li jejich nosičem či ne. Koronavirus zkrátka nepředstavuje takové vážné ohrožení života, které by zdravotníkovi umožňovalo jen tak rozhodnout, že nebude ošetřovat někoho, kdo si nezakryje ústa a nos. Navíc nikdo nikdy neprokázal, že starý kapesník přes obličej zajišťuje nějakou zvláštní ochranu. Nic jiného přitom nesmí lékař po pacientech vyžadovat, protože jim žádné opatření neukládá (a dá-li bůh ani neuloží, protože pak by ti, kdo na podobné nesmysly nemají peníze ztratili přístup naprosto ke všem službám) nosit pouze respirátory (bylo to uloženo např. pro otce u porodu, i zde je to diskutabilní).
Pokud jde o nedostupnost zdravotní péče pro ty, kdo nemají dost peněz na respirátor, a že jich už v dnešní době díky vládním opatřením a laxnosti veřejnosti je, poukazujeme na slavný spor o třicetikorunový poplatek. V roce 2014 ČSSD, ANO a KDU navrhli a prosadili zrušení poplatku. Ministr Němeček tehdy před novináři tvrdil, že „poplatky představují nespravedlivou zátěž občanů. Regulační funkci poplatků lze považovat za značně omezenou,.“
Jestliže to nějakého zdravotníka štve z principu, že se setkal s odmítačem, nemá pravomoc někoho trestat. Odmítl-li by péči z tohoto důvodu, ponese za takový krok plnou odpovědnost. Jediná možnost je napráskat neukázněného spoluobčana policajtům. To stejné ostatně mohou činit rozhořčení ředitelé základních a středních škol, kteří nestrpí pohled na obličeje žáků a studentů. Zdravotníci se holt musí smířit s tím, že nejsou bojovníky ve svaté válce a ani polobohy v bílých pláštích, ale lidmi, kteří se zavázali léčit ostatní a pomáhat jim právě v nemoci. za to jsou odměňováni z našich „daní“ a požívají velkého společenského respektu, což je správné. Jejich povinností ale je za všech okolností sloužit lidem.