Dnes jsem byla vážně hrdá na svoje děti. Samy vymyslely a domluvily partyzánskou akci před svojí bývalou školou. Požádaly nás, abychom je vzbudili v sedm ráno (což s domácí školou fakt běžně neděláme) a bez snídaně vyrazily se psem do chladného rána vstříc kamarádovi. Společně pak cosi (já tam nebyla) kutili před školou a pozorovali všechny ty „zodpovědné“ rodiče, kteří vozili děti před školu a na parkovišti K+R jim nedali pusu a nepopřáli pěkný den, ale donutili je nasadit si ústenku a jít se sklopenou hlavou do školy.
Jsem ráda, že moje děti přemýšlí jinak. Že jsou tak skvělé, že chápou, co se děje o tolik lépe, než valná většina dospělých. Dnes spolu s kamarádem ukázaly mnoha brblalům, že se dá něco dělat, jen je třeba chtít a obětovat trochu svého pohodlí a času. Kéž by si z nich ostatní vzali příklad. Kéž by šli taky ráno ke škole se svými dětmi a namísto toho, že by je vstrčili za dveře a nechali napospas „učitelům“, dovolili potomkům svobodně dýchat a běhat a učit se a žít. Kéž by dospělí byli jako můj syn, který si nenasadí ústenku a chodí všude bez. Je mu deset, ale má víc odvahy a morálky a rovnější páteř než všichni ti, kdo by ho chtěli poučovat o světě a o tom, co si má myslet.
Teď už oba moji úžasní potomci sedí u pracovních stolů a pilně pracují. Já ve skrytu duše doufám, že ve světě, který jim dospěláci rozbořili, se naučí žít a přežít. Mají evidentně slušnou šanci, když už teď sami chápou, co je zlo a co dobro, a kvůli sobě dokážou i vyjít do ulic. Jen mě mrzí, že nepřijali můj návrh, aby si před školními vraty nahlas pouštěli Another Brick In The Wall. Ale to už byla moje představa o protestu…