Bojím se už „otevřít“ web České justice. Pokaždé na mne vypadne nějaký rozhovor s hrdinným soudcem NSS, toho času největším bojovníkem za právní stát (je s podivem, že všichni z nich – nebo se snad pletu a něco mi uniklo?- celý rok 2020 drželi klapačku, a přitom měli tolik, tolik příležitostí rozhodovat odvážně už od jara 2020, kdy jim na stole přistály první naše kasace proti hloupým rozhodnutím Městského soudu v Praze!). Tentokrát padl rozhovorový los na Karla Šimku. Otázky a odpovědi nic moc, ale vzhledem k tomu, že jde o jednoho z hrdých držitelů titulu Právník roku, hodí se mi to do krámu. Jak to k sobě sakra pasuje, Právník roku a koronavirus, říkáte si? Já sama si nejsem úplně jistá. Připravte se na to, že tento příspěvek bude pořádný mišmaš.
Proč se mi dnes hodí trošku si pohrát s rozhovorem s držitelem suprtrupr prestižního ocenění „Právník roku“? Dnes ráno jsme se totiž u snídaně o té soutěži bavili. Děti se při té příležitosti optaly, co to takový Právník roku je. Protože máme to domácí vzdělávání, nemůžu jim odepřít žádnou informaci. Vysvětlila jsem jim, že si to můžou představit tak, že Tlustý Tony se starostou Joe Quimbym v Simpsonových uspořádali soutěž Občan roku a rozdělili ocenění mezi své přátele (ale v Simpsonových těžko říct, jak by to dopadlo, možná, že by se Občanem roku stal Montgomery Burns, možná, že Homer, kdo ví). Syn chvíli dumal, dcera taky a pak rozvinuli hlubokou myšlenku, že by se měla udělovat též cena Rouškař roku, kterou by obdržel nejzodpovědnější z občanů, absolvent nejméně dvou očkování Pfizer, který respirátor nesundal ani v posteli a strašně zodpovědně tak chránil svoje okolí. Tímto sdělením skončila snídaňová fáze vzdělávání a dětem jsem doporučila, ať mažou počítat matiku. Z těch děcek něco bude, říkám si!
Tímto chytrým oslím můstkem jsem se dostala k držiteli ceny Právník roku, soudci Šimkovi. Rozhovor je, jak jinak, až komický, možná by obstál ve varieté, stejně jako ty předchozí s kolegy pana doktora. Vzhledem k tomu, že NSS stále ruší opatření nebo konstatuje jejich nezákonnost stylem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá (jakmile totiž stoupnou strašlivé počty mrtvol a zase nastoupí hrozby mrazáky a polními špitály, nic z toho, co teď NSS říká, nemusí platit a záchrana prostého života každičkého seniora se stane mantrou lockdownů), vyznívají vždy rozhovory s muži v talárech uměle. Nějak těm vznosným frázím už nevěřím, po zkušenostech (např. s testovacími žalobami).
Šimka říká:
Čekal jsem od Ústavního soudu více odvahy k nepopulárním názorům. Čekal jsem jasnější slovo o tom, že lidská práva platí i v nouzovém stavu a že ochrana života, jakkoli je a má být na jednom z prvních míst v žebříčku ústavních hodnot, nemůže být absolutizována. Vedle života samotného a zdraví totiž lidskou existenci tvoří i takové hodnoty jako důstojnost, svoboda a právo rozhodovat sám o vlastním osudu. A na tyto hodnoty právní a ústavní stát nesmí rezignovat, byť i v dobrém úmyslu, ani v tak vyhrocených situacích, jakou je pandemie respirační choroby, která může jednotkám procent nakažených přinést i smrt. Něco v tomto smyslu řekl Ústavní soud až před pár měsíci v nálezu Pl. ÚS 106/20.
Od Ústavního soudu jsem také čekal jasnější slovo o tom, kdo a jakým způsobem poskytuje za nouzového stavu soudní ochranu proti jednání exekutivy. Ztratila se spousta času pátráním po tom, kdo má co dělat, přičemž Ústavní soud byl velmi skoupý na jednoznačná vodítka pro správní soudy. Museli jsme si poradit sami a bohužel v řadě případů jsme přicházeli s tím již zmíněným „křížkem po funuse“. I proto je nyní důležité, aby správní soudy vše podstatné vyjasnily a byly dobře připraveny na další mimořádné situace. Nemusí jít jen o případnou další podzimní pandemickou vlnu (doufejme, že nenastane), ale i o události, které se dnes zdají být stejně absurdní a nepravděpodobné, jako se v zimě 2019/2020 zdála pandemie Covidu-19, tedy třeba o energetické katastrofy (blackouty), sucha, migrační vlny velkého rozsahu, rozsáhlé kyberútoky působící rozklad zásobování, válečné konflikty nedaleko nás apod.
Jo milej pane, to jsem si před rokem myslela (naivně) taky, že Ústavní soud nestáhne ocas a nebude plakat v koutě jak vystrašený mimino. Jenže totéž jsem čekala od NSS. A na rozhodnutí o kasačních stížnostech proti rozhodnutí Městského soudu čekám už rok marně. Zajímavé. Příležitostí měl NSS víc než dost, ale nechopil se jich.
Dále Šimka říká:
Myslím, že jsem zčásti odpověděl výše. Život a právo nestojí v kontrapozici. Život je jedna z nejdůležitějších hodnot, kterou právo zcela logicky velmi silně chrání. Ale ani život nelze absolutizovat. Cokoli děláme, má svá rizika, včetně rizika ztráty životů. V běžné realitě (při jízdě autem, sportování, při používání věcí jako elektrické přístroje apod.) bereme za samozřejmé, že čas od času se stane nehoda se smrtelným následkem. Jde o to, aby takových nehod bylo únosné množství a aby obecné přínosy rizikových činností převažovaly nad občasnými neblahými následky. U pandemie je to v bledě modrém totéž. Jistě můžeme snížit počty mrtvých, ale pravděpodobně za cenu zhoršení kvality života těch, kdo přežijí, možná až k míře, která nebude snesitelná. Jde o to najít proporci, přemýšlet dlouhodobě (záchrana lidí dnes za cenu devastace ekonomiky může znamenat více mrtvých v budoucnu, neb na zdravotnictví bude méně zdrojů), nepřehánět to s předběžnou opatrností a nežít v permanentním strachu.
S tím se nedá než souhlasit, píšu už víc než rok, že holt nějaký oběti občas jsou a ono jich s koronavirem bylo minimum. Tak snad se NSS pochlapí, a na podzim, až to tu bude vláda chtít zase všecko zaryglovat, neztratí tváří v tvář desetitisícům pozitivně testovaných s delta (až omega) mutací nervy.
Jsem tak mimořádně zvědavá, jak NSS rozhodne o tom, zda si vůbec vláda smí vymrčovat vstup kamkoli pro pouze pro očkované (ostatní se musí prokazovat nesmyslným testem). To se teprve uvidí, kdo je hrdina. Naši žalobu na to, že výjimky pro očkované nezaručují ochranu „zranitelným skupinám“ NSS smetl ze stolu s tím, že jde v podstatě o blbost. Testovací žaloby dopadly katastrofálně. To, co o povinnosti se testovat jako podmínce přístupu ke vzdělání NSS řekl, nebudu snad už ani opakovat, bylo by mi zase šoufl. Nejsem si tím pochopením NSS pro právní stát zase tak moc jistá, vy ano?
Z rozhovoru se soudcem Šimkou si (doufejme) odnáším jedno: Během „pandemie“ si snad nenechával od potomků házet jídlo přes plot své vily jako předseda Ústavní soudu Rychetský. Nevypadá to, že by byl strachy bez sebe, a to je snad dobré znamení. Třeba jsou mezi soudci i soudní lidé. Obávám se ale, že je mezi nimi podstatná část již očkovaná, vyhlížející výhody takového počinu.
Život Rychetského v době děsivé pandemie připomínám:
Rovnou zdůrazňuju, že jestli zase nějaký méně důvtipný tvor bude mít pocit, že jako nejsu dost uctivá, tak má pravdu. Nejsu. Nemám náladu být zdvořilá k lidem, kteří dovolili, aby se můj život a život mých dětí rozpadl v prach. nemám náladu být slušná vůči těm, kdo nesou vinu za všechno, co se stalo špatného kvůli „koronaviru“. Nemám vůbec chuť poklonkovat před někým, kvůli komu roním slzy a třesu se obavami o to, jaká budoucnost čeká potomky. Budu vděčná, když si ty svoje bláboly necháte pro svoje psychiatry. To bude užitečnější pro všechny.
Tím, že jde o rozhovory s muži v talárech, a požadavkem na „pochlapení se“ se dostávám k další bizarnosti, se kterou se potkám celý rok já osobně. Není snad dne, kdy by někdo nepsal DAVIDOVI, že má zájem o jeho články na blogu (jako fakt?) nebo že mu gratuluje, že vyhrál super spor s respirátory. Já jen kroutím hlavou a utvrzuju se v tom, že většina lidí je úplně na palici. Haló! Blog píšu já! David o sobě fakt nemluví v ženském rodě (to dělal jen náš syn asi v roce a půl, než mu došlo, jak to je). Haló, žaloby píšeme spolu a většinu fakt těch jakože dobrých a zajímavých (zmíním třeba klimaticko respirátorovou nebo vousovo respirátorovou nebo tu diskriminační jsem vymyslela já! Haló, to já dělám územní plánování víc než 15 let a to já jsem napsala převážnou část naší společné knihy! Proto máte chtít mě, když chcete odborníka! I když je to slovo v mužském rodě, netýká se jen chlapů! Haló! Haló! Ony ženy doopravdy žijí, pracují, přemýšlejí a nestojí jen o to, aby mohly vařit a starat se o děti. Někdy si přijdu jako v době Boženy Němcové, popř. jako Alenka v říši divů.