Strašně mě dnes bolel jeden příběh popsaný dětskou psycholožkou:
„Prakticky denně se setkávám s negativními dopady distanční výuky. Jako příklad uvedu jednu studentku třetího ročníku gymnázia, která ve třídě patřila mezi premiantky. Dívka je velmi společenská a sportovně založená. V současné době se ale potýká s velkými psychickými problémy. Když jsme to společně rozebíraly, svěřila se, že na jaře jí distanční výuka vyhovovala. Vytvořila si svůj režim a školní rok absolvovala s vyznamenáním. Prázdniny pak prožila aktivně s kamarády a rodinou. V září nastoupila do školy a vše bylo v pořádku. Jenže po pár týdnech se vrátila distanční výuka. Do toho zákaz sportu a setkávání se. Největší problémy se paradoxně objevily asi dva týdny před Vánoci, kdy se děti vrátily na krátkou dobu do školy. Velký nápor spojený s písemnými pracemi, množstvím zkoušení, nemožností sportovat a zvýšenou sociální izolací způsobily zhroucení dívky spojené také s velkým úbytkem hmotnosti.“
Opravdu někomu přijde správné utrpení, které podstupuje tolik lidských bytostí? Není to věc k hodnocení? Jak je možné, že život oné dívky nemá pro společnost hodnotu? Jak je to možné, že to netrápí všechny ty „odpovědné“? Jak je možné, že mohou dospělí přihlížet mučení dětí? Nerozumím tomu a velmi mne to trápí. Myslím na tu dívku a po tvářích mi tečou slzy. Jak toto může společnost dopustit? Co přesně se v nás porouchalo a jak to můžeme opravit? Kde jsme nechali rozum a cit?
Od jara jsem bombardována dnes a denně jakousi směšnou odpovědností za zdraví a život naprosto cizích lidí, jejichž životy jsou mi ukradené a absolutně mě nezajímají. Prý mám zničit sebe, protože nějací „oni“ nemohou být izolováni. Proto máme být v domácím vězení my všichni. Prý jsem neodpovědná (netuším proč), prý jsem sobecká (po nikom nic nežádám, jen aby mi každý dal svatý pokoj a nevšímal si mě) a taky asi bezohledná (asi proto, že mi neskonale záleží na mých dětech a vždycky bych své potomky upřednostnila před kýmkoli). Od jara prý mám truchlit za každého mrtvého (každý rok umře jeden Čech asi jednou za 5 minut, kdybych za každého plakala a řešila ho, byla bych buď na krchově nebo ve svěrací kazajce, ne skutečně se nestarám o to, kdo kde umřel, ale všem ze srdce přeju, aby měli ty nejlepší podmínky, aby žili šťastně až do smrti). Je to samozřejmě ze své podstaty naprostý nesmysl a žádají to po nás ti, do se buď sami nedokáží smířit s tím, že náš život holt končí smrtí, anebo mají postranní úmysly, ať už skryté nebo otevřeně projevované.
Ano, jsem zřejmě sobecká v tom, že platím zdravotní pojištění a daně, aby všichni ti, kdo to potřebují, dostali tu nejlepší možnou péči. Jsem sobecká, protože se snažím hodně pracovat, aby odvody státu byly dost vysoké a abych zbytečně „nevyžírala“ státní kasu, když nemusím a nepotřebuji, aby zbylo na ty, kdo nemůžou. Jsem sobecká, když se snažím všemi mými silami, aby se mělo dobře co nejvíce lidí a abychom se nechovali hloupě a neničili budoucnost nám všem.
Jsem prý zlá a sobecká, když mi záleží na těch, kdo přežijí a jsem ochotna pro dobrou budoucnost naprosté, ale naprosté většiny národa obětovat promile životů (a ano, může to být i život můj, protože můžu dostat onen strašný covid a může se stát, že všechna lůžka budou obsazena mladšími a vitálnějšími, než jsem já, což už v mém věku není takový problém). Jsem odporná, protože říkám, že se nesmí přestat poskytovat zdravotní péče a není-li tento vzácný statek dostupný všem, pak se musí říct, že každý život nemá stejnou cenu a musí se někdo upřednostnit na základě jiných kritérií, než je pozitivní neprůkazný test.
Jsem holt zlá a sobecká, protože si myslím, že smrt je strašná z individuálního hlediska, a pro nás moderní lidi extramoc, protože jsme nabyli falešného dojmu, že jsme nesmrtelní, ale že je smrt jedince naprosto irelevantní z hlediska přežití celku. Jsem odporná, protože říkám, že společnost může dávat jen omezené prostředky na záchranu jednoho života a musí vždy myslet na to, aby existovala dobrá budoucnost pro většinu.
Jsem zlá a sobecká a neodpovědná, protože nedokážu strpět, že životy dětí, kterým hrozí obrovské ztráty sociální a vzdělanostní, podnikatelů, kteří se noří do chudoby, a dokonce i starých, kteří jsou nuceni snášet bídu samoty, dnes nemají žádnou hodnotu a je nám předkládáno, že je naší povinností zničit sebe výměnou za záchranu někoho cizího. Je to lež, lež a lež. Nemáme takovou povinnost, musíme myslet předně na sebe, abychom měli nadbytek a mohli se postarat o potřebné. Nemůžeme se zničit výměnou za záchranu pár životů. Prostě ne.
Ano, obecně je mi „jedno“ i to, že někdo má psychické problémy a nehroutím se nad tím, protože to nemá pro nikoho žádný přínos a není možné a ani užitečné převzít na sebe utrpení druhých. Vím, že lidé měli a budou mít psychické trable a není mojí věcí, že tomu tak v individuálních případech je a neprobdím kvůli tomu noci. Vím, že stejně tak nikoho nezajímá, jak se cítím já a nebude tomu podřizovat svůj život. To je jedině správně. Je mi „jedno“, že někdo cizí umře na rakovinu a nebudu kvůli tomu plakat, protože to mrtvého nevzkřísí. Věřím v karmu a dobrá přání, a proto všem přeju, aby se měli dobře a byli silní tak moc, jak to jen jde. Udělám taky vše proto, aby každý mohl mít tu nejlepší možnou léčbu a komfort. Aby každý mohl žít ten nejlepší možný život. Aby se každému dostalo té nejlepší možné pomoci, kterou mu společnost může ještě nabídnout.
Proto mi absolutně jedno není, v jakém stavu se celá společnosti nachází. Právě od toho se odvíjí pomoc potřebným. Není mi jedno, když se má společnost podrobit a má se upnout jen na jednu nemoc, bez ohledu na příšerné dopady, které jsou už teď neskonale horší, než to, že zemřeli nějací lidé. Dívka z úvodního příběhu zkrátka NEMÁ nižší hodnotu než ti, kdo umřeli na jednu jedinou nemoc. Musíme konečně porovnat všechny přínosy a všechny ztráty, které nám lockdown a omezení přináší. Musíme si říct, že není možné vytěsnit všechny ostatní lidské potřeby a tvrdit, že se zaměřujeme jen na jeden jediný virus. Když to uděláme, jednoznačně musíme nesmyslný boj s virem vzdát. Neexistují dostatečně silné argumenty pro to, abychom se všichni zničili.