Před pár minutami jsem dítěti tiskla další pracovní list. Je jasné, že teď je povinností každého mít vysokorychlostní internet, pro každé dítě funkční notebook, sluchátka a tiskárnu v domácnosti. To jsou minimální podmínky pro to, aby se dítě mohlo v dnešní době vzdělávat. Člověk jen se slzou v oku vzpomíná na socialistické školství a na raná devadesátá, kdy se před osmou ráno děti shlukovaly a bavily se a pak se vzdělávaly a daly si oběd a pak odhodily aktovky a běžely ven, aby řádily až do večera. Onen pracovní list mě totiž postavil do značně svízelné situace. Dám sem výřez toho blábolu.
Byla bych vděčná, kdyby mi někdo ze soudců vysvětlil, JAK mám děti poučit o lidských právech a svobodách. Ač na to mám dokonce doktorský titul, prostě a jednoduše netuším, co mám tomu desetiletém naivnímu stvoření říct. Mám mu snad lhát, že lidská práva existují? Že jsou pod ochranou soudní moci? Mám mu tvrdit, že Listina a Ústava mají nějakou váhu? Nebo mu mám dokonce sdělit onu kardinální lež, že jsou děti zranitelnější než dospělí, a proto mají nějaká extra práva?
Prosím tímto, aby MŠMT vyškrtlo tyto kecy z učebnic. Já svému dítěti jasně vysvětlím, že nemá pro společnost žádnou hodnotu, proto je hozeno přes palubu bez záchranného kruhu. Řeknu mu, že učitelům na něm nezáleží, protože vůbec nic nedělají proto, aby se mohl vrátit do školy a normálně žít. Vysvětlím mu, že není ani trochu zranitelný a ať se s tím smíří, že nikoho cizího nezajímá a že naše společnost má velmi pokřivené hodnoty, které směřují k jejímu vlastnímu zničení. Popíšu mu, že je na světě jenom sám za sebe a že se musí chovat tvrdě a bezohledně, aby přežil, protože nikdo nikdy (snad krom rodiny) nepomůže jemu samotnému, ale pro sebe bude žádat všechno. Jestli mu to, co ho učím, někdo chce vyvrátit, tak prosím ne slovy, ale činy.