Často slyším stížnosti na toho a toho lékaře. Mnohdy jsou oprávněné, stejně jako stížnosti na advokáty. Prostě ne každý je dobrým člověkem a to se holt projeví i v práci. Já sama si ale nedokážu vybavit víc než pár situací, kdy ke mně lékaři nebyli laskaví a nepomohli.
Je pravda, že lékaři mají obrovskou moc. Možná víc, než dokáže lidské ego unést. Jsou potřební a my lidské bytosti si bez nich nedokážeme pomoci k tomu, abychom se třeba zbavili melanomu (leda bychom si vyřízli kus masa doma v kuchyni a zašili si to režnou nití) nebo od prasklého slepého střeva. Nedokážeme si koupit antibiotika bez receptu a nedokážeme odhalit rakovinné bujení. Mnozí lékaři fungují jako psychoterapeuti a uklidňují pacienty nebo mámy od dětí, které se bojí o to nejcennější, co mají.
Já osobně s lékaři vycházím dobře a sama lituju toho, že jsem to ve čtvrťáku na gymplu nakonec vzdala a šla na ty zatracený práva. Na medicínu bych měla hlavu i srdce a hlavně opravdový zápal. Protože mám doposud s lékaři velmi dobré zkušenosti a věřila jsem tomu, že většina má svou práci ráda, má ráda pacienty, má ráda lidi, má ráda ten adrenalin, má rada tu prostou skutečnost, že pomáhají bytostem, šokovalo mne až příliš, jak rychle a snadno mnozí zavřeli krám. Jak neochotně poskytují to, co oni jediní mohou lidem poskytnout. Jak snadno se „zaprodali“ propagandě, jak snadno řekli lidem, že oni patří do druhé kategorie a jak snadno odmítají léčit.
Pevně věřím i nadále, že v naší zemi žijí především ti lékaři, pro které platí přísaha, kterou skládali při své promoci. Pevně věřím, že už dlouho nebudou moci snášet to, co stát dnes bez uzardění činí svým občanům. Stejně jako učitelé musí i lékaři začít dělat jen to, co je ve společnosti normální – pracovat pro ty, kdo jsou jejich klienti. Učitelé pro děti, kterým mají zajistit co nejlepší vzdělání, lékaři pro všechny pacienty, kterým mohou skutečně pomoci ke zdraví.
Děkuju ze srdce všem zdravotníkům, kteří nedávají na fejsáč hysterické výkřiky o intubaci pro ty, kdo nenosí roušky. Děkuju za srdce těm, kdo poskytují péči tak, jako dosud. Děkuju ze srdce těm, kteří nedávají na sociální sítě rádoby dramatické fotky obézních pacientů s tvrzeními, že covid zahltí v nějaké blízké budoucnosti špitály a lidé budou umírat na chodbách. Děkuju ze srdce těm, kdo pojmenují jádro problému a nehrají s Prymulou jeho pohřební pochod pro české občany.
Skvěle to napsala lékařka Kristýna Höschlová: „Neadekvátní adorace naší práce mě nejenže nepřivádí do rozpaků, ale spíše rozesmutňuje nad hloupostí, se kterou lidé bez vlastního úsudku slepě omílají mediální klišé. Nedojímá mě ani nešťastným směrem vylitá vlna solidarity v podobě bezhlavého šití roušek. Lépe by švadlenky udělaly, kdyby ušily svým dětem týpí a vypnuly jim internet. Neb jejich zdraví by jistě nesrovnatelně lépe prospěl výlet do lesa než usmrkaný kus hadru připlácnutý na nose.“
A krásně na ni reagoval (zřejmě její kamarád), také lékař, Tomáš Šebek: „Svět se zbláznil už před krizí. A celou řadu vzniklých situací bych vlastně uvítal, kdyby naše životy už dávno nefungovaly v globální ekonomice. Nelze zastavit rozjetý vlak hysterickou izolací. Je to jako pštrosí hlava v písku. Vymysleli jsme si takový svět a protože zatím nemáme jiný, funkční koncept, nemáme ani alternativu. Ano, měli jsme na ní pracovat. Řízeně a postupně ji implementovat. Ale nepracovali a teď nic jiného nemáme. Kamarádka Kristina Höschlová napsala perfektní článek do Reflexu. My zdravotníci nepotřebujeme extra ohledy, děláme svou práci a zvládneme to. Už nám nevařte a nešijte roušky. Pusťte se, prosím, do budování nového, lepšího světa. A začněte třeba s ochranou svobody.“
Nesnáším ono sousloví „první linie.“ Je to trapné a ponižují pro ty, kdo s nasazením zachraňují lidi řadu let. Je to běžná a normální práce lékařů, kterou sakra potřebujeme a která nebude vůbec samozřejmostí ve společnosti chudé, zbité a finančně zdrcené.