Protože se začínají objevovat naprosto neuvěřitelné útoky na všechny, kdo si troufnou upozornit na skutečnost, že je normální, aby přežila společnost jako celek a aby její členové mohli vést život v určité kvalitě, nikoli aby jen přežívali, rozhodli jsme se upozornit lékaře, že už od jara mají jednu povinnost: zpracovat pořádné metodiky pro třídění pacientů a pro případné neposkytování péče (tzv. vzácných zdrojů) těm, kteří prostě a jednoduše nejsou perspektivní a poskytnutá léčba by byla na úkor jiných.
Jestliže tyto postupy lékaři nezpracovali a odmítnou léčbu perspektivnějšího pacienta oproti méně perspektivnímu, vystavují se značnému nebezpečí trestního postihu. Jako právníci doufáme, že se tyto případy budou řešit, protože stát nesmí dovolit, aby se v údajném boji s koronavirem postupovalo na úkor pacientů, pro které existuje účinná léčba. Na léčbu MAJÍ právo všichni, i pacienti bez pochybného pozitivního testu. A když holt dojdou vzácné zdroje, musíme rozhodnout, kdo je dostane a kdo ne. Náš život je spojen s nemocí a smrtí, na tom není nic neobvyklého. Zemřít jako pacienti s Covidem v cca 78 letech (průměrný věk mrtvých) je dobré – vždyť je to věk naděje dožití v ČR. Co si přát víc? Co by za to dali mladé ženy, matky od dětí, které mají rakovinu.
Lékaři se tváří, že podobné postupy třídění pacientů neexistují a hořekují nad svým těžkým osudem. Je to více než s podivem, každá nemocnice by již měla mít výše uvedenou metodiku pořízenou a měla by podle ní postupovat. Etická komise ministerstva zdravotnictví již v dubnu zveřejnila stanovisko k případnému neposkytování péče a upřednostnění těch, kdo mají více než jen minimální životní rezervu. Od března je také k dispozici kvalitní materiál Akademie věd, který se právě neposkytnutí péče věnuje.
Rádi bychom lékařům připomněli, že se k neposkytování péče kvůli možným finančním dopadům na rozpočet zdravotní pojišťovny vyjadřoval nedávno i Nejvyšší správní soud: : „Lze k tomu podotknout, že obecně si lze představit odepření úhrady zdravotní služby požadované dle § 16 odst. 1 zákona o VZP ve výjimečných případech, kdy by cena za požadovanou zdravotní službu mohla reálně narušit stabilitu hrazení zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění. V takových případech by bylo nezbytné, aby zdravotní pojišťovna poměřila konkrétní náklady na požadovanou léčbu s náklady na léčbu standardně hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a vzala v úvahu reálně očekávatelný benefit požadované léčby pro pojištěnce. Tyto okolnosti by bylo možno zohlednit v rámci výkladu a aplikace neurčitého právního pojmu „jediná možnost z hlediska zdravotního stavu“, popř. „výjimečný případ“. Je totiž třeba mít na paměti, že se „jedná o poslední pojistku pro výjimečné případy, která ovšem nesmí sloužit k prolomení principů veřejného zdravotního pojištění vyplývajících z části páté zákona o veřejném zdravotním pojištění“ (srov. cit. rozsudek NSS č. j. 9 Ads 2014/2018 – 63, bod 45).“ (Rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2019, č. j. 4 Ads 394/2019 – 105).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že LZE péči odmítnout v situaci, kdy by hrazení narušilo stabilitu poskytování zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění. Uvědomme si, KOLIK jsme zaplatili za to, že jsme zachránili několik velmi nemocných a velmi starých lidí. A nejde jen o výlohy finanční, které jsou teď nepochybně v bilionech korun. Poškozená ekonomika bude mít přímý dopad na životy všech těch milionů lidí, kteří „pandemii“ přežijí. NA životy mladých, na životy dětí, na životy seniorů, pro které nebude mít stát dost peněz. O zničené psychice a důvěře v budoucnost nemluvě.
Každý jednotlivý život opravdu nemá nekonečnou cenu, s tím se musíme všichni smířit. Nejvyšší soud oceňuje život celkem prozaicky na pár korun. Pro ty, kdo jsou tzv. ohroženou skupinou můžeme udělat jen a právě tolik, kolik nepovede k ničení společnosti a budoucnosti. Nic jiného nemůže nikdo žádat. To by bylo čisté sobectví na úkor všech ostatních.