Kdysi, za mlada, jsem četla seznamovací inzerát, do které mladík chtivý dívky napsal: „Nic moc, žádné nároky.“ Neodpověděla jsem, ale onen muž se mi zaryl do mysli. Možná, že jsem mu napsat mohla, byla by s ním legrace. Dnes neprocházím inzerci seznamovací, ale nemovitostní. Říkám si, že když už se snažím zcela sobecky zúročit blog a všechnu práci, kterou věnuju svobodě k tomu, abych svojí rodině našla přechodné bydlení, zkusím to ještě jednou z jiného úhlu:
Kdybyste věděli o někom, kdo prodává dům do 70 km od Brna (cca 1 hodina jízdy) za rozumnou cenu, budu vděčná za kontakt (neposílejte mi prosím inzeráty z Sreality.cz – vždycky mám motýlky v břiše, že třeba snad konečně a on je to jen odkaz na nabídku makléře). Na dům nemáme prakticky žádné požadavky, jen aby měl ucházející střechu, zhruba oplocenou zahradu a měl by mít minimálně připojitelný na vodovod a kanalizaci. Taky by měl mít jakžtakž funkční vytápění, které to ještě nějaký rok vydrží. Nepočítáme s žádnou hitparádou, chceme jen prostě jednoduše utéct z města a z obřích hypotečních dluhů a začít znovu, jinak a schovat se aspoň trochu před šmátrající rukou státu. Zkrátka: nic moc, žádné nároky.
Vím, že vás asi nezajímají moje strachy a trable, ale říkám si, že má cenu zkusit vše. Že třeba jednou by mi mohl být osud nakloněn a ozve se někdo, kdo se zrovna chystal volat do realitky, že by chtěl prodat dům po babičce. A tak, než zkontroluju, jestli jsem třeba dnes nevyhrála ve Sportce, zkusím štěstí.