Ústavní soud dnes rozhodoval o jedné z Davidových ústavních stížností. Týkala se krizových opatření zakazujících překračování okresů. Často si říkám v dnešních dnech, jestli ti vojáci a policisté, kteří se dnes tak vehementně brání očkování, náhodou nebyli mezi těmi, kteří šikanovali lidi a posílali je tam, odkud přijeli. Vím, že mezi nimi byli i tací, kteří mávli rukou a předstírali, že lidé zcela jistě jedou za příbuzným s chatrným zdravím, ale současně mezi nimi byla řada jedinců bez páteře. Tak nevím, jak to vlastně je s mojí morálkou – komu mám a komu nemám pomáhat? Je správné nebo ne radit těm, kdo se podíleli na výkonu zla? Nebo se radši ani nemám ptát?
Nečekali jsme, že Ústavní soud řekne něco kloudného, a popravdě jsme ani nepochopili, proč je kolem tohoto rozhodnutí takový trapný cirkus. Každopádně dnes plénum rozhodlo o zamítnutí stížnosti.
Soudci nesdělili prostému lidu pranic inovativního. Hlavně potvrdili, že se proti krizovým opatřením bránit v podstatě nelze.
Žalobou podle § 82 soudního řádu správního se tedy přímo proti krizovému opatření, jako právnímu předpisu, bránit nelze, a to ani tak, že se napadnou jeho přímé „účinky“, „důsledky“ apod. Bránit se lze proti konkrétnímu a individualizovanému zásahu, k němuž na podkladě krizového opatření mohlo dojít, a proti jiným orgánům veřejné moci, než je vláda v pozici orgánu, který krizové opatření jako právní předpis přijal. V podmínkách posuzované věci to znamená, že se stěžovatel mohl teoreticky soudně bránit proti konkrétním silničním kontrolám, jimž byl dle ústavní stížnosti podrobován, což však neučinil. Tato forma ochrany není rozporná s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a navíc není jedinou ochranou dotčených práv. Jednak samotné trvání nouzového stavu, během něhož vláda krizová opatření vydávala, záviselo na vůli Poslanecké sněmovny, jednotlivá opatření navíc mohla být jako právní předpisy napadena oprávněnými subjekty u Ústavního soudu.
Prostě banda ko*otů, co byste po těch vystrašených podvolených páprdech taky mohli chtít… to, že to ústavní soudci nemůžou mít v kebulích v pořádku, je patrné i z této citace ze zamítavého nálezu:
„Názor Městského soudu v Praze vyjádřený v rozsudku č. j. 14 A 45/2020-141, že krajské soudy mají pravomoc rozhodovat o právních předpisech, resp. o jejich „účincích“ jako o zásazích ve smyslu § 82 soudního řádu správního, je tedy excesem, který – jak už poznamenal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu – patrně pramenil z přílišné inspirace Evropským soudem pro lidská práva. Ovšem Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním tělesem, jehož pravomoci jsou zakotveny v mezinárodní
smlouvě a nemají bezprostřední vliv na pravomoci vnitrostátních soudů smluvních stran.„
Tvl – „přílišná inspirace ESLP“. Co tím chtěl básník sakra říci? Čím by se soudy tedy měly inspirovat? Soudnictvím z 50. let?