Ačkoliv jsem po včerejšku poučena od Klause Schwaba, že není možné nějak vyčíslovat hodnotu změřených životů s pozitivním testem na covid, protože jejich smrt je něco dočista nového, co tu nikdy nebylo, ani za morových ran a ani za španělské chřipky, nedalo mi to a na České justici jsem si přečetla příspěvek o jakési konferenci s názvem „Veřejné zakázky ve zdravotnictví“, kde soudce Nejvyššího soudu pindal o vyčíslování utrpení za poškozování zdraví.
V závěrečné části se uvádí, že „pomyslná hodnota zmařeného lidského života při 100% vyřazení ze všech sfér společenského zapojení (základní rámcová částka) byla podle Metodiky stanovena na 400 násobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného. Do výpočtu vstupuje i znalec, který stanoví vlastní odhad. Výsledná náhrada je základní náhrady z důvodů věku, intenzity předchozího společenského zapojení poškozeného či jiné relevantní okolnosti.„
Tady jsou nějaké příklady z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Tahleta informace pro mne není samozřejmě novinkou a na rozdíl od K. S. se vyčíslení hodnoty lidského života absolutně nebráním a dokonce mi není cizí ani myšlenka, že covidová opatření a zničení společnosti a ekonomiky nestály ani omylem za 35 000 mrtvých a nestálo by to ani za milion mrtvých, protože by tady stále bylo 90% přeživších, což je prostě mnohem víc, než 10% (ale to jsou jen hypotetické úvahy, protože nic takového se nestalo a ani neděje, hovoříme o nemoci se smrtností 0,15%, přičemž se ani nenakazí 100% populace). Škoda, že jsme si hned na jaře 2020 neřekli, kolik (a to nejen v penězích, ale i ve zmařené budoucnosti zdravých dospělých a hlavně dětí) jsme ochotni zaplatit za „záchranu“ promile lidí a od začátku se razilo, že položené oběti musí být jakékoliv a hodnota života člověka s covidem (ne jiných) je nevyčíslitelná. Nic z toho, co se stalo, se vůbec nemuselo stát… to by ale naše západní společnost nemohla být banda změkčilých bábovek.