V pátek cestou z Prahy jsem napsala článek s názvem „Klidně zemřete, nezajímá mne to“. Mnoha lidem zarezonoval a já se vůbec nedivím. Jsme totiž už dlouhou dobu masírovaní ze všech stran, že je naší povinností zachraňovat nějaké oběti na náš úkor. Po řadu let jde hlavně o migranty z nejrůznějších islámských zemí. Jsme přesvědčováni, že jsme špatní, nechceme-li připustit islamizaci Evropy, jsme krutí, když dovolíme, aby děti umíraly a trpěly v táborech pro „uprchlíky“.
Právě na migraci je jasně patrné, jak chabá je konstrukce záchrany určité skupiny na úkor společnosti. Můžete se šklebit jak chcete, jedno je jisté: ti kteří přicházejí do Evropy jsou stejní lidé jako my. Mají stejná lidská práva, která platí univerzálně. Mají nepochybně právo na to, aby dosahovali štěstí, mají právo na ochranu, mají právo na zdraví, mají právo na bezpečnou zemi. Jejich utrpení nepochybně existuje, zvláště ve srovnání s naším blahobytem. Je skutečně pravdou, že na světě existuje značná nerovnováha, přít se můžeme o to, jestli je naší povinností ji napravovat. A jestli je naší povinností napravovat tyto globální újmy tak, že poškodíme výrazně sami sebe.
Já si myslím, že pomáhat musíme, ale jen do té míry, která neohrozí stabilitu a blahobyt a budoucnost nás samých. Můžeme se samozřejmě částečně uskrovnit, žijeme skutečně rozmařile, ale nesmíme dovolit, aby naše společnost padla, aby byla silně poškozena a aby byla fragilní a nestabilní. Nesmíme ztratit úroveň lékařské péče pro co nejvíce lidí, úroveň ochrany lidských práv, nesmíme ztratit vzdělání pro děti, nesmíme přijít o sociální stát. K tomu všemu by přijetí obrovského množství migrantů z jiných kultur vedlo.
Je přitom nad slunce jasné, že poškozením a poničením nás samých přece vůbec nijak nepomůžeme těm, kterým není dobře a a kterých je prostě příliš mnoho. Musím se přiznat, že ač nepřeju migrantům vůbec nic zlého, současně je mi úplně jedno, jak to s nimi dopadne. Evropa prostě nemůže zachraňovat na úkor sebe samé, na úkor občanů, kteří tady budou muset žít. Zajímalo by mne, kdo z těch, jež dnes křičí po absolutní ochraně a záchraně promile obyvatel, současně baží po záchraně mnohem větší části obyvatel z jiných koutů planety.
Záchrana všech trpících z celého světa na úkor společnosti je stejně nesmyslná jako snaha o záchranu určité skupiny obyvatel ohrožených jedním virem (které si ale naši odporní politici berou spíš jako rukojmí než že by jim o nějaké lidi doopravdy šlo) takovým způsobem, který poničí a silně poškodí celou společnost. Když to totiž uděláme, když nyní rozdrtíme ekonomiku, způsobíme jedině to, že ublížíme všem a slabým, nemocným a starým nejvíc ze všeho. Není to tedy volba mezi penězi a životem, je to zcela jasně volba mezi životem a životem. Životem možná (a není to opravdu jisté, kolik lidí by vůbec zemřelo, i kdyby nebyla vůbec žádná opatření a hlavně žádné testování) 0, 2% lidí oproti životu 99, 8% lidí, kteří přežijí (kdybychom řekli, že s covidem zemře v ČR 20 000 lidí). Jak vůbec někdo může říct, že oněch 99,8% přeživších má menší hodnotu?
Bývalý guvernér ČNB Singer o tom celé píše prozaicky:
„Ještě na počátku devadesátých let by rozšíření covidu skončilo sice nouzovým stavem, spartakiádními lůžky na nemocničních chodbách a asi i budováním polních nemocnic, ale také relativně rychlým promořením a vytvořením kolektivní imunity těch, kdo by se nechránili. Do roka, roka a půl by epidemie končila, samozřejmě za cenu mnoha mrtvých s indikací nákazy covidem.
Nejspíše by se při tom začali chránit ti starší, ale počet obětí by se i při nízké smrtnosti mladších generací, u kterých by zřejmě k promoření končícímu získáním kolektivní imunity došlo, počítal spíše v tisících, a pokud by se nepovedlo chránit či izolovat starší občany, v několika desetitisících. Koneckonců právě teď si připomínáme poslední velkou chřipkovou epidemii poloviny devadesátých let. Odhaduje se, že přinesla šest tisíc obětí.“
Řešení, o kterém píše Singer je to jediné správné. Jen my v naší příšerně změklé společnosti, která se bojí pohlédnout realitě do očí, nazývat věc pravým jménem a raději kňučí jak zmlácený pes, si nedokážeme ani říct, jak postupovat a proč. To platí jak pro covid, tak pro všechno ostatní.
Takže naposledy: je naší povinností se starat o slabé, nemocné a potřebné. Je naší povinností pomáhat. Ale můžeme dávat jen tolik, kolik nenaruší stabilitu a chod společnosti, aby se tato mohla o potřebné a trpící starat i do budoucna.