Asi bych měla začít svůj blog obligátní formulkou: „Já nejsem antivaxer, jinak bych přece nemohla být naočkovaná dokonce nepovinnou vakcínou!“ Nerozumím tomu, jak můžu být zrovna já, člověk proočkovaný skrz naskrz od útlého dětství, osočována z takového nesmyslu. Přesto, že já sama se očkuji a ze svého laického úhlu pohledu skutečně věřím, že očkování mělo a má své nezpochybnitelné místo pod sluncem a zasloužilo se o to, že značně klesla dětská úmrtnost nebo snížily těžké následky některých chorob (já sama jsem měla na ZŠ učitelku s tělesným postižením po prodělaném poliu), musím říct, že mám před vakcínami a jejich negativními následky dost velký respekt. Proto bych uvítala, kdyby byli lidi konečně pravdivě informováni, a to i u pediatrů (této informace se mi nikdy nedostalo, ani u mé praktické, ani u dětské lékařky – krom obligátní teplotky a bolesti ručičky) o tom, co očkování může způsobit.
Nejen že očkuju, já dokonce souhlasím s tím, že stát může u určitých vakcín stanovit povinnost jejich aplikace a má právo na to, aby v rozumné a velmi šetrné míře také sankcionoval to, když se lidé rozhodnout očkování dítěti nepodat. Myslím si, že tresty tak, jak jsou zavedeny u nás (jejichž míru ESLP označil za přiměřenou a ne příliš omezující), jsou v pořádku. Vždyť rodiče, kteří šli s očkováním do „Štrasburku“, měli zaplatiti nějakých 3500,- pokutu a jejich dítě nesmělo do státní školky. To není vůbec žádné drama. Jestliže je tohle jediný následek neaplikace povinné vakcíny, není si na co stěžovat. Kéž by to tak bylo u covidu!
Co mi ale dost vadí, ve skutečnosti strašně moc, je ona nechutná rétorika „ochrany druhých“. Něco vám řeknu. Já, stejně jako vy, na druhé kašlu, pokud se musím rozhodovat mezi svým kejhákem a zdravím mých dětí ve vztahu ke zdraví nebo životu naprosto cizích lidí. Přejícná a vstřícná jsem, stejně jako každý, kdo si nelže do kapsy, jen odtud potud – dokud nejde o moje bytí či nebytí. Kdybych měla vybrat, kdo umře u bouračky, budou to cizí, ne já, ne moje děti! Taková já jsem a vůbec se za to enstyydím. Jiný přístup není prostě normální a sladkobolné řečičiky odpovědných lidí s tečkou o tom, jak chrání babky z důchoďáků, prostě neberu. Proto „rostu“ z tvrzení, že je povinností nás zdravých očkovat se, aby byli před infekčními chorobami chráněni ti, kdo jsou tak moc nemocní, že se očkovat nemůžou (nevím tedy, jaký to je zdravotní stav a kolik takových lidí vůbec je, ale bude to něco hodně vážného, když je ohrožuje jinak tak bezpečná a skvělá vakcína jako je hexa či MMR).
Od okamžiku, kdy jsem četla rozsudek ESLP o povinném očkování v ČR, mi nedá spát jedna otázka: Kolik dětí smíme zmrzačit nebo dokonce aktivně zabít pro ochranu druhých? Jaký je poměr mezi těmi, komu vakcína zasáhne do běhu života (lze důvodně předpokládat, že by člověk postižený vakcinací byl zdráv, kdyby mu očkování nebylo aplikováno, tj. společnost aktivním krokem takového člověka vážně poškodila)? Musím jako matka připustit, že moje dosud zdravé dítě ochrne nebo dokonce umře proto, aby naprosto cizí dítě, vážně choré, bylo „uchráněno“?
Vláda ve sporu u ESLP uvedla, že z přibližně 100 tis. naočkovaných dětí v České republice ročně (představující 300 tis. očkování) dochází k přibližně k pěti nebo šesti potenciálně celoživotním vážným zdravotním vedlejším účinkům.
Znamená to, že každý rok v ČR lékaři aktivně vyrobí 5 – 6 velmi vážně postižených lidí, kteří by pravděpodobně bez očkování mohli být zdraví anebo by se jejich choroba mohla projevit mírněji. Vedle těchto mimořádně těžkých následků zde máme mnoho jiných, které můžeme označit snad za takové, „se kterými se dá žít.“. Nevím, kdo rozhoduje o tom, které dítě má být obětováno ve prospěch jiného. Neumím si jako matka představit, že by mi někdo řekl: „Na tvoje děcko to zrovna vyšlo, máš doma ležáka, ale můžeš být šťastna, potomek přispěl k vybudování imunity a ochránil jiné, mimořádně nemocné dítě.“ To je nabídka, která se nedá odmítnout! Já vím, že matky těch nemocncýh dětí bojují na jiné frontě – za svého potomka, ale to je jejich boj. Ne mého děcka. ono za to, že někdo jiný není zdravý, vážně nemůžou a nenesou za to žádnou odpovědnost, antož aby měly kvůli někomu cizímu riskovat život. Taky nedávají jednu ledvinu, kterou mají „zbytečně“ navíc, dítěti, které ji zrovna potřebuje!
Říká tedy vláda s klidným svědomím, že 6 dětí, kterým očkování zničilo život, je prostě malou daní za to, že se možná nenakazí velmi vážně nemocní, kteří se očkovat nemohou nechat? Vážně můžeme takto aktivně rozhodovat? Nemyslím si.
Těžkým následkům očkování se dá asi předcházet obtížně. Prostě se to děje, bohužel, jako autonehody, vraždy dětí a jiné nepěkné věci v našem světě. Očkování má svůj význam. Nicméně by mělo být vždy a jedině propagováno tak, že slouží k ochraně zdraví očkovaného. Nesmíme být tlačeni do toho, že máme svoje zdrví obětovat ve prospěch jakési cizí nemocné bytosti. Doopravdy mne vůbec nezajímá a necítím a nikdy nebudu cítit za bytí cizích lidí takovou odpovědnost, abych byla ochotna obětovat sebe a hlavně a nikdy svoje děti. Jsou pro mne nejcennější a i kdyby jejich život měl zachránit milion jiných děcek, NIKDY bych je neobětovala. Prostě ne. Klidně mi říkejte, že jsem citově plochý asociál, který neví, že žít ve společnosti znamená hlavně odpovědnost vůči druhým na svůj úkor. S tímhle vás totiž pošlu do prd*le.