Vzhledem k tomu, že můj „drzý“ názor, že není naší povinností zničit sami sebe kvůli případné (ani ne jisté) záchraně života cizího člověka, vzbudil vpravdě obří vášně (ani nevím proč, přišlo mi to strašně bizarní, vždyť to byla taková prostá a samozřejmá úvaha), donutilo mne to dál nad tématem uvažovat i z jiného hlediska než toho, že je prostě normální, že velmi staří a velmi nemocní lidé umírají. Jakkoli je smrt individuálně děsná, pro další chod společnosti to není důležité, udělala-li vše, co mohla, aniž by současně ohrozila sama sebe a budoucnost většiny, a jančit z toho může leda někdo, kdo doteď věřil na Ježíška.
Tak ještě jednou: cizí lidi váš život rozhodně nezajímá a kdyby si měli doopravdy vybrat, kdyby pocítili, že se „bere z jejich“, kdyby chápali příšerné důsledky opatření, kterými nás svazuje vláda, nikdy by nenabídli sebe a své děti výměnou za někoho, koho neznají a nikdy ho neviděli. Kdo říká něco jiného, je buď na hlavu (a nabídl by svoje srdce nebo srdce svého dítěte tomu, kdo ho potřebuje), nebo strašně, ale strašně lže a tváří se „lidsky“ na sociálních sítích (to je pravděpodobnější v 99,99% všech těch odpovědných zachránců).
Dnes jsme jeli s dětmi zase do lesa (snažíme se vší silou uživit rodinu, být s dětmi na distanční výuce, dát jim alespoň nějaký pocit toho, že ještě žijí, a taky řešit ten náš stav nouze). Cestou jsme si říkala, jaká by asi tak byla reakce Čechů na to, kdybych teoreticky napsala:
„Klidně na těch svých bárkách umřete, vůbec mě to nezajímá, „jánevímjací uprchlíci“, nechceme vás tady, nemůžeme si zničit společnost tím, že vám poskytneme prostor k životu.“
No to by bylo ovací! A samozřejmě taky stížností, to je mi jasné 🙂
V obou případech jde o lidské životy. Přitom je jasné, že přijetí koholi do Evropy nikdy nebylo možné, ani čistě fyzikálně, nemáme tu jednoduše dost prostoru pro trpící celého světa. A nemůžeme přijmout ani všechny ty, kteří by se sem ještě rozumně vešli, protože na to zase nemáme sociální kapacitu. Něco takového by naše společnosti nepřežily a ve výsledku by se vedlo úplně blbě všem a mnoha lidem daleko hůř než na počátku takového bláznivého experimentu.
To ale znamená jediné: obětujeme lidské bytosti výměnou za to, že my sami budeme žít. Je to jediná možná strategie, která v humanistickém světě musí být spjata s tím, že budeme pomáhat do té míry, do které to bude pro nás samotné únosné a nebudeme si ubližovat a ničit se. Jistě i tato paralela mnohé pohorší a asi si vykoleduju další nenávist. Vězte, že jakkoli budu vždy kritizovat politický islám, nikdy nebudu říkat, že muslimové (a ano, podstatná část nově příchozích „uprchlíků“ v Evropě jsou zkrátka muslimové) nejsou lidé se stejnou lidskou podstatou, jakou mám já sama. Ale přesto jim nenabídnu svůj domov a sama nepůjdu pod most. Nenabídnu jim své peníze a sama nebudu hladovět. Nenabídnu jim svoji zdravotní péči a sama nebudu umírat na rakovinu bez pomoci. Nejsem totiž hloupá a chápu, že nic z toho není pomoc, kterou po mně může někdo vyžadovat.
Takže: klidně zemřete třeba s tím slavným PCR testem, je mi to jedno – dokud se to nijak nedotýká mé osobní sféry, nemám v tom žal. Ale udělám všechno, co budu moct, aniž bych ublížila sama sobě, aby se vám nic takového nestalo a budu vám přát život dlouhý a zdravý až do smrti. To vám holt musí stačit. Ani já po vás nic většího pro sebe nežádám.