Ačkoli mi Aktuálně.cz zakázalo psát na jejich blog (a to jsem přitom byla prakticky pořád v top příspěvcích a ani se mi nezdá, že jsem psala něco nevhodného), někdy tam zabrousím. Málokdy tam najdu něco zajímavého, ale prostě to zřejmě z jistých masochistických důvodů dělám. Dnes na mne vykoukl text s názvem Advokáti mají být vidět. Souhlasím s tezí autora, že právníci ve veřejném prostoru sakra chybí. Mlčí, nezapojují se, dělají si jen své malé věci. Je to zajímavé, protože většina z nich má ego velké jak Nový Zéland, tak proč nechtějí, aby byli známí (na motivaci spočívající v kultivaci veřejného prostoru u mnohých totiž nevěřím, tak hledám přízemnější pohnutky). V této kovidové lapálii je mlčenlivost právníků až děsivá. Často si kladu otázku, jestli srdce mých bývalých spolužáků nekrvácí za svobodu a lidská práva stejně jako to moje? Nevím, nejspíš ne, protože mlčí i ti, kteří jindy mluví až moc.
Tomáš Sokol, advokát
S chutí jsem si tedy začala blog pana Blažka číst. Když jsem došla do jistého bodu, píchlo mne u srdce a okno jsem zavřela. Jak blog končí, to netuším. Musím přiznat, že ostne nespravedlnosti bodl tak, že jsme na chvilku cítila v očích slzy (no já už brečím jako ta blouznivá zdravotnice, tak to ne!). V textu se píše:
„Dnes najdeme jen relativně málo osob, které jsou v mediálním veřejném prostoru viditelné, někteří jsou stálice, někteří nováčci. Úplně namátkou se mi vybaví, a uvedu je jen příjmením a abecedně Baxa, Fiala, Gerloch, Kovářová, Němeček, Samková, Sokol, Trojan, Vlk nebo Záhumenský. Někteří z nich jsou soudci, někteří jsou advokáti, někteří jsou širší veřejnosti známější než jiní, ale spojuje je fakt, že jich pořád je hodně málo s ohledem na to, kolik z nás by mělo být slyšet. A úmyslně nejmenuji právníky-politiky, ti jsou také důležití, ale je to už trochu jiná kategorie.
„Kde jsem já?“ Křičí to moje ego právničky, které taky není z nejmenších. A pak jsem si vzpomněla. Já jsem přece jen manželka. Já jsem ta, kdo učí naše děti doma, já jsem ta, kdo píše všechny texty, já jsem ta, kdo vaří, uklízí, já jsem ta, kdo vymyslel pro naše a druhé děti kroužky, já jsem ta, kdo peče bábovku, když jdeme za eleutheriány, já jsem ta, kdo vymýšlí, o čem budou žaloby. Nic z toho se ale nepočítá, protože to všechno jaksi dělám u nás doma v kuchyni, protože už rok trávím čas s našimi dětmi. Nechodím na soudy. Nejsem advokátka. Jsem a zůstanu manželkou. Ostatně to tak chápe i předseda Advokátní komory (povšimněte si, že nejsem ani hodna toho, aby uvedl moje tituly, když ten Davidův uvádí, a to mám přitom akademické vzdělání vyšší než můj muž – nejde mi o ta hloupá písmenka před a za jménem, ale o princip ):
Jsem manželka. Já to chápu. Proto teď dopíšu tento blog, dokončím pátý článek o územním plánování pro svůj projekt Investor Zahumny, podívám se s dětmi na Peppa Pig kvůli angličtině, zeptám se jich, co se dnes naučily o napětí a lesním ekosystému a pak se konečně dostanu k adekvátní práci: vezmu si obří koš plný advokátských košil, zapnu žehličku a pustím si svoji „tradiční“ žehlicí písničku od mého miláčka KK:
„Ze školy děti nesou vysvědčení,
zdalipak tuší, o čem se ti zdává,
když v noci žehlíš, stárnouc nad pečení?
O troše lásky, jíž se nedostává?
Nakoupíš chleba, vodu po holení
a zapřeš víru, jež se nevyznává,
tak už to bývá, když se někdo žení,
tak už to bývá, když se někdo vdává.“
P.S.: Brečet u toho budu na 100%, je to přece Kryl. No a co, můžu si to dovolit, jsem jen přecitlivělá a trochu hysterická vdaná panička.