Minule jsme psali o soudcích Ústavního soudu, kteří jsou ve svých slonovinových věžích naprosto odtrženi od reality života. Od pocitů rodičů, jejichž děti chodí zahalené do školy a rouška jim ničí pečlivě budované a udržované zdraví. Od učitelů, kteří nemohou učit děti. Od dětí, kterým se nedostává vzdělání. Od bezmoci těch, kdo se nemohou nijak bránit zvůli státu. Od podnikatelů, kterým pod rukama umírá živnost, kterou vypiplali od „semínka“. Od seniorů, kteří jsou drženi v nelidských osamělých podmínkách ústavů. Od samoživitelek, které se bojí, že brzy nebudou mít pro děti ani dost jídla a oblečení. Od těch, kterým se nedostává zdravotní péče, protože je bezhlavě upřednostňována jen jedna diagnóza. Od těch, kterým je psychicky velmi zle a nevědí, proč musí tolik trpět a proč mají snášet nelidské mučivé zacházení.
Ukazuje se, že odtrženost od reálného života není jen specialitou soudců z Joštovy ulice. Trpí jí i ti z Burešovy. Posledním pozitivně testovaným je šéf Nejvyššího soudu, který projevil loajalitu ke státu už ohledně žalob na náhradu škod uplatňovaných zdrcenými podnikateli. Teď se naparuje, že je jedině správně krutě ztrestat ty, kdož ukradli pár housek v době smyšleného nouzového stavu. Toho stavu, proti kterému se díky Ústavnímu soudu lidé ani nesmí bránit. Vždyť přeci jde jen o pouhé politické rozhodnutí, které nemá žádné dopady na naše životy. To, že jste nesměli chodit ven, to, že jste nesměli chodit do škol, to, že jste nesměli podnikat a ani to, že jste nesměli opustit republiku vůbec žádné zákazy podle našich ctihodných soudců do životů lidí nezasahuje. Bodejť by ano, copak vy si chcete v tak těžké době něco nárokovat?
Kdybyste byli ohleduplní, chápali byste, že na vašich životech nezáleží. Teď přece bojujeme a budeme bojovat jen s jedním jediným nenápadným virem. Životy milionů těch, kteří přežijí, na těch nezáleží. Nikoho nezajímá, že budete v chudobě, bez vzdělání, bez kvalitní zdravotní péče, bez svobody. Životy nás jsou bezcenné, k zahození, nezajímavé, ubohé. Důležité je zachraňovat několik lidí na úkor celé společnosti. Prostě chraňte slabé i za cenu vlastního sebezničení. Je to vaše povinnost, práva nemáte žádná.
Že se vám to zdá směšné například v kontextu chřipky z roku 1995, kdy zemřelo jen v ČR 12. 000 lidí, 90. 000 mělo vážnější průběh a nakazilo se okolo 11% obyvatel, exces v úmrtí byl 6.000 (a navíc ani nešlo o výjimečný rok – v letech 1985/86 bylo nemocných víc než 3 000 000 občanů ČSSR) a přitom nikdo nikoho nechránil, vše v podstatě fungovalo, nikdo nepamatuje celorepublikové umrtvení všeho a už vůbec ne náhubky, to nikoho nezajímá. Dnes se nehraje na argumenty. Stát může cokoli – nařídit karanténu, aniž by se hygienici obtěžovali vydat řádně odůvodněné písemné rozhodnutí, zavřít podniky, vyhnat děti ze škol, nařídit lockdown a klidně povinné testování, které vůbec nic neprokazuje.
Na jaře se mnozí vysmívali těm, kdo upozorňovali na bezprecedentní a nebezpečnou ztrátu svobody. Mnozí papouškovali hlouposti o tom, že se snad na pár týdnů můžeme uskromnit a všechno zase bude normální. Nesnášeli ty, kdo tvrdili, že v září dojde po mírném uvolnění na další tvrdá opatření, i když pro ně nebude dán žádný důvod. Dnes jsme v situaci horší než na jaře, ale ne pokud jde o smrt. Ta je pořád stejná, lidi se rodí a umírají a nikdy by to neměl být důvod pro zničení všech. Situace je horší jen proto, že se z mnoha spoluobčanů stali lidé skutečně zlí a nenávistní. Nedokážou vystát, že je někdo svobodný a chce se rozhodovat sám za sebe. Proto ochranky napadají lidi v supermarketech a strážníci nasazují klepeta těm, kdo si troufnou jít do metra bez roušky.
Naštěstí je zde stále více těch, kdo pochopili, že s nimi státy hrají nečistou hru. Některým to trvalo déle, ale to nevadí. Každý se počítá a nezbývá nám než věřit, že pravda musí zvítězit. K tomu ale potřebujeme, aby se za lidi postavili soudci, kteří ještě vidí hvězdné nebe nad sebou a vydolují v sobě aspoň zbytek mravního zákona.