Dlouho jsem tomu odolávala, ale dneska se mi už jaksi nechce. Přijde mi totiž strašně komické, že až rok poté dochází lidem to, co bylo zřejmé už v dubnu 2020. Kdyby se totiž vzedmula vlna odporu hned, loni na jaře, nemuselo se stát nic z toho, co se přihodilo. Bědovat dnes nad tím, že tu nemáme čísla pro epidemii, je, jak to jen říct slušně, zbytečné, stejně jako volat po návratu „normálních“ pořádků. Za rok, kdy jsme nechali řádit diktaturu bílých plášťů, se svět značně změnil. Je nezbytně nutné tento fakt akceptovat, jinak se pořád zbrojí na minulou válku, zatímco zuří ta reálná okolo nás.
Advokátka Jana Hamplová píše dnes na blogu na Aktuálně značně rozčileným tónem:
„Opatření jsou tedy vydávána za situace neexistující epidemie, už vůbec ne pandemie, tedy za hrubého zneužití pandemického zákona, který může být formálně aplikován jen proto, že odpovědné subjekty jsou nečinné, a tím zneužívání pandemického zákona aktuálně umožňují. Podobné jednání nelze proto dál akceptovat, jsme-li právním státem a máme-li jako občané této země nějakou důstojnost. Formálně deklarovaný, ale fakticky neexistující, stav pandemické pohotovosti, která má dle zákona bránit epidemii, musí být okamžitě zrušen. Přiměřená ochrana před virovými onemocněními, ať jde o covid nebo chřipku, jdou nastavit kdykoli podle zákona o ochraně zdraví.“
Jakkoli si můžu cenit toho, že konečně začali mluvit advokáti okolo Zdravého fóra nebo třeba advokátka Hamplová, nemůžu nějak spolknout hořkou pachuť toho, že prakticky celý rok se v řadách právníků mlčelo a že teď už všichni přišli s křížkem po funuse.
Ještě loni v dubnu Jana Hamplová napsala (v reakci na mne s Davidem – na náš osamocený boj se státem):
„Jenže demokracie neznamená, že si každý může dělat, co chce, aneb právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého, a pokud o něčem rozhodnou demokraticky zvolené instituce, musíme to, byť třeba někdy se skřípajícími zuby nebo komentářem, jak bychom to udělali lépe (to ale moc neslyšíme, převažuje kritika), akceptovat. Protože kdo jiný by to měl rozhodovat? Nikoho jiného v demokracii neznám, než ve svobodných volbách zvolené orgány. A to, že někdo prostě se neumí nikdy přizpůsobit, a plete si demokracii s právem „já si budu vždy dělat, co chci“, a „jen můj názor je ten jediný správný“, s tím ať jde do háje. Jaký je rozdíl mezi výrokem – nebudu nosit roušku, protože mi to nemá kdo co nařizovat, a výrokem nebudu platit daně, protože mi to nemá kdo co nařizovat? Buďme proto opatrní v úsudku., protože za velkými slovy bývá často velká malost. Dávejme hlavně pozor, zda nejde těm, kteří mluví o ohrožení demokracie, ve skutečnosti o politický boj a politické body pro sebe sama. Zda nejde těm, kteří zaměňují respektování pravidel za diktaturu, hlavně o vlastní zisky. Zda zkrátka všichni moc nekalkulují, a nezapomínají na to, že i oni mohou skončit na ARU jako britský premiér.“
Podle mého názoru skončila díky takovýmto postojům na ARO tak leda naše demokracie, právní stát a Listina. Nelze to ale vyčítat jen Hamplové, podobně nebo hůř jednali na jaře 2020 prakticky všichni… škoda.
Za přečtení stojí celý článek, protože v podstatě vystihuje zbabělé postoje právnické obce v době, kdy tato něco dělat mohla. Bylo mi z toho tenkrát hodně do pláče. Dnes sice Jana Hamplová píše jinak, ale ta bitva se vedla před rokem. Ne teď. Je pozdě.
Moje texty z jara 2020 si přečtěte zde. Dnes už na takové psaní přece není vůbec doba! Ten čas už prostě a jednoduše minul, milí zlatí.
Ráda bych proto vyzvala právníky, aby se snažili pochopit, že nejde o koronavirus. Válka, ve které žijeme, se vede o něco úplně jiného a vede se po celém světě, nejde vůbec o nějakého usmoleného Babiše a jeho žabomyší bojůvky. Zkusme přemýšlet skutečně globálně, ale v tom pravém slova smyslu. Podívejme se na to, jaké síly ovládají svět. Podívejme se na USA a na Bidena, podívejme se bez klapek na očích na to, co v Izraeli provádí Arabové, podívejme se na EU, na její otevřeně podpůrný postoj k Palestině, na nastupující zelený teror (a to říkám jako velká ochránkyně životního prostředí a dřívější příslušnice zelené armády), na migraci, na to, co se v jejím důsledku děje „na Západě“. Podívejme se na liberální levici a na islám. Pak budeme vědět, proti čemu doopravdy bojujeme. Řešit čísla jakýchsi vylhaných testů je v této perspektivě více než k ničemu. Není to podstata problému.
Nejsem samozřejmě „generál“ a není v žádném případě po bitvě. Nevím, jak se ve válečné vřavě pořádně zorientovat, ale myslím si, že nemáme náskok, podáváme-li pořád dokola stejné žaloby ke stejným soudům a pláčeme-li teď nad tím, že exekutiva rajtuje na lidských právech. Musíme pochopit to, co stát udělal společnosti, musíme si připustit, jak hluboká je rána, kterou nám, občanům, vláda zasadila. Je třeba si dovolit nahlédnout na skutečnost, že svět je prostě jiný, že ústavní pořádek ve skutečnosti neexistuje. Musíme prozřít a připustit si, že je tu hydra a že ji neporazíme prostředky, které jsme my právníci znali, protože v nich není moc, pokud je je ovládá stát. Nezmůžeme vůbec nic. Potřebujeme najít novou strategii. Jen netuším kde.
Že žijeme ve lži, to je jasné i bez mnoha a mnoha stále stejných líbivých blogů. Problém je v tom, že nemáme „Masaryka“, který by nabídl skutečné lidské hodnoty, který by chápal demokracii, nemáme demokraty, aby se udála obří změna naráz a svět byl růžovou zahradou. Toho se nedočkáme po volbách, protože nemáme politickou sílu, která by něco takového dokázala. Volby nebudou znamenat změnu k lepšímu, protože země je poškozená do morku kostí. Navíc nemáme mezi politiky ony demokraty, a to se samo od sebe nezmění. Podle mne je potřeba začít budovat nový život z popela, který máme k dispozici. Stejně jako to museli udělat naši předkové po morové epidemii a po velké válce. To za nás ale neudělá imaginární stát, musíme začít sami u sebe – každý musí sám za sebe definovat hodnoty, za kterými jako jedinec stojí a pak se jim bezezbytku řídit – v práci, lásce, výchově, prostě všude. Na praktické úrovni k tomu může přidat jeden pořádný dobrý čin pro druhé denně. Zní to jako klišé, ale je to jediná cesta.