Obrátila se na mne jedna pracovnice ve zdravotnictví s dotazem, kdo že hradí testy, které nařizuje neočkovaným nelidským příšerám zaměstnavatel. Odpověď je složitější, ale zjednoduším to:
Pro běžné zaměstnance platí (zatím):
Pokud testy nařizuje zaměstnavatel, jde o opatření k ochraně zdraví při práci. Dle § 101 odst. 6 zkona č. 262/2006 Sb., zákoník práce platí: Náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je povinen hradit zaměstnavatel; tyto náklady nesmějí být přenášeny přímo ani nepřímo na zaměstnance.
Pokud testy nařídí ministr opatřením, bude záležet na opatření. Doposud platil zaměstnavatel i v tomto případě. Co na nás ti kulišáci chystaj´, to těžko soudit… nečekám nic dobrého.
Tohle se už stalo zdrvaotníkům. (Opatření zde a zde.)
Ptáte se, co budu dělat, až bude očkování podmínkou života. Zatím nevím, ale vězte, že o tom dumám dnem i nocí, ale prostě a jednoduše nevím, neumím si takovou situaci ani představit… jedna skvělá ženská mi napsala toto britské přísloví:
„We’ll cross that bridge when we get (come) to it.“
Vynasnažím se tím řídit, protože můj příšerný mozek mě nutí neustále myslet, zkoumat a obávat se a ono je to celkově otravný. Takže most přejdeme, až tam dojdeme. Nějak bylo, nějak bude, to si musíme říkat. Věci jsou holt pomíjívé a naše životy taky, co už s tím.