Často se v souvislosti s nejhorší nemocí všech dob dozvídám, že je mojí povinností akceptovat všechna nesmyslná omezení, protože prý „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“, přičemž nejdůležitější ze všech je „svoboda se nenakazit“. Vždycky se strašně směju tomu, jak zoufale a vztekle autoři tohoto přitroublého výroku prskají a jak je rozčiluje, že mě jejich svoboda se nenakazit vůbec nevzrušuje.
Už dlouho si ale říkám, že se k tomuto nonsensu musím vymezit. Ano, pravidlo, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, dobře znám. Ale nelze ho vykládat jen tak, že svobodní jsou ti, kdo se bojí viru, a my ostatní svobodu nemáme. Z logiky věci totiž vyplývá, že svoboda nenakazit se končí právě tam, kde začíná moje svoboda nebýt omezována jejich požadavky na ochranu. Je přece zřejmé, že jde vždy o střet svobod, které každý pro sebe vnímá jinak. Ani jednak z těchto svobod přitom nemá vyšší hodnotu, protože jejich vnímání je naprosto subjektivní.
Dobrým příkladem budiž hlasitá hudba v paneláku. Ten, kdo ji poslouchá dobrovolně, má jistě představu o své svobodě ve svém bytě. Ten, kdo trpí s každým dalším nevyžádaným tónem, si jistě myslí, že má svobodu žít v naprostém tichu. Tyto dvě svobody na sebe zcela nesmiřitelně naráží a není možné najít přijatelný kompromis, protože ten neexistuje. Jistě byste mohli říct, že jsou jím kvalitní sluchátka. Ale máme právo požadovat, aby za ně soused utrácel? A co když jsou zdrojem hluku děti, o jejichž výchově může mít každý obyvatel bytové jednotky naprosto odlišné představy? Důchodce, který chce svůj klid, si jistě myslí, že za jeho mladých let děti jen seděly na zadku (což vyvrací krásné knihy Bylo nás pět nebo Děti z Bullerbynu či svérázná Pippi Dlouhá Punčocha). Moderní rodiče se naopak domnívají, že je třeba dát průchod dětské osobnosti a rozvoji charakteru bez vnějších zásahů. Děti na sluchátkový režim nepřepnete, zvláště ne jejich dupající nohy, a teď babo raď. Co s tím střetem svobod?
Milí zastánci očkování, testování a lockdownování: vaše svoboda požadovat po ostatních omezení taky končí tam, kde začíná ta jejich. Doopravdy a zcela vážně. Omezení, která vyžadujete, nemají se svobodou společného vůbec nic. Naučte se laskavě nazvat věci pravými jmény a bude to mnohem snazší. Namísto dobrovolnosti hovořte o donucení, namísto odpovědnosti druhých hovořte o vašem příšerném sžíravém strachu, který vám nedovoluje na věci nazírat s chladnou hlavou a přemýšlet. Jen si prosím, moc prosím, neberte do úst svobodu. Nerozumíte jí ani za mák.
Myslím, že bychom se neměli řídit onou nesmyslnou a nefungující poučkou o svobodě. Mnohem lepší je používat tzv. zlaté pravidlo: „Nečiňte jiným, co nechcete, aby oni dělali vám.“ Je totiž holým faktem, že zlé činy se každému vrátí a ti, kdo si dnes přejí zničení druhých, kdo opěvují roušky, nucení k očkování a testování, zavírání společnosti, kdo mají radost z utrpení a zkázy, dojdou jistě brzy své odplaty. Řekla bych, že to je jedna z mála jistot, které máme (krom té, že jistojistě umřeme).