Pustili jsme si rozhovor časopisu Reportér se soudkyní ústavního soudu Kateřinou Šimáčkovou a nestačili jsme se divit. Poslech to rozhodně nebyl příjemný, nicméně odpovědi nijak nevybočovaly z obvyklého rámce naučených dojemných floskulí bez hlubšího významu nebo bez toho, aby bylo jasné, co si Šimáčková myslí doopravdy.
Nejdřív k rozhovoru a pak k zábavnějším věcem
Ocitujme hned z úvodní části rozhovoru:
„.. je to mimořádná situace, nouzový stav, ve kterém prostě vláda svými opatřeními je oprávněna zasahovat do základních práv, myslím si, že řada těch zásahů je odůvodněná, vysvětlitelná, atd. tou aktuální situací, nicméně je potřeba pečlivě vážit, zda skutečně všechny ty zásahy.“
Soudkyně Ústavního soudu nám tady předkládá, že krizová opatření vlády jsou odůvodněná. Neříká přímo která, tak můžeme jen tipovat. Bylo to uzavření restaurací, které podle dat města New York přispělo k šíření viru z 1.43%? Nebo zavření škol, které přispěly podle stejné studie z 1,5%? Možná, že odůvodněné je uvěznění seniorů v domovech a jejich tvrdé psychické týrání.
Z odpovědi není rovněž seznatelné, čím že opatření mají být vlastně odůvodněná? Virem se smrtností prakticky jako chřipka? Nebo se máme děsit toho, že soudci Ústavního soudu věří na báchorky o zhroucení přeplněných nemocnic, mrazácích v parku, lidech umírajících na ulici a že rozhodně, ale rozhodně nechtějí, aby tu „byla Itálie“? Podobné „argumenty“ se možná hodí do diskuse na Idnes.cz nebo na Novinkách, ovšem ne do myšlenkového rámce ústavního soudce, který má opatrovat ústavnost, právní stát a demokratické zřízení České republiky za jakýchkoli okolností (které by snad mohly někdy v budoucnu, nikoli však dnes, býti dramatické a obtížné).
Už v rámci předchozího rozhodování ústavních soudců jsme si kladli otázku, proč soudkyně Šimáčková dala nesouhlasné stanovisko k rozhodování o zákazu vycestovat (kde prohlásila, že soud měl naši stížnost přezkoumat meritorně), kdežto ve všech ostatních věcech se připojila k většině v tom, že Ústavní soud nemůže přezkoumat přímo krizová opatření na základě stížnosti, ale pouze na základě dalšího zásahu do práv jednotlivce (typicky tedy, když někdo opatření poruší a bude mu uložena pokuta). Její uvažování totiž bylo víc než podivné.
Můžeme se jen dohadovat, proč v rozhovorech soudkyně používá vzletné fráze a v praxi ale nepovažuje pošlapávání lidských práv za problematické. Zajímavé rozhodně je, že Šimáčková byla od počátku favoritkou výběrového řízení na pozici českého soudce Evropského soudu pro lidská práva. Výběrová komise složená mimo jiné z ministryně spravedlnosti a ministra zahraničních věcí už ji podpořila, ale výsledek ještě musí schválit vláda. Neříkáme tak ani tak, ale je třeba pátrat po důvodech, proč našim ústavním soudcům nevadí ani zavřené hranice (zde nebo zde) ani zákaz chodit do školy (ne, počítačovou výuku nelze považovat za vzdělávání), ani zvlčelá normotvorba vlády, ani omezení svobody pohybu, ani další zásahy.
Námitka podjatosti
Jsme tak nuceni se na Ústavní soud obrátit s další námitkou podjatosti, tentokrát ji spatřujeme právě u soudkyně Šimáčkové. Uvidíme, jak ona sama se k ní vyjádří, zvláště když ve výše citovaném rozhovoru pro Reportér uvedla:
„pořád tam ještě některé návrhy leží, proto já se třeba nemůžu vyjádřit k nějakému tomu konkrétnímu případu, o kterém mluvíte … hlavně my nemůžeme jako soudci komentovat věci, které jsme nerozhodli„.
Hned v úvodu rozhovoru soudkyně na otázku ohledně stížností proti nouzovému stavu uvedla:
„Těch podání jsme měli poměrně hodně. Bohužel ve většině případů byly formulovány natolik neobratně, že jsme se vlastně těmi stížnostmi nebo těmi návrhy, které nám přišly, nemohli zabývat, takže tyto návrhy byly povětšinou odmítnuty pro formální nedostatky.“
Toto prohlášení má několik aspektů. Vzhledem k tomu, že jsme stížnosti nepodávali jen my, ale i jiní advokáti, znamená to, že všichni odvedli fušerskou práci? Ústavní soud totiž nevyhověl žádné stížnosti! Věta je ale šalamounská: spojení „většina případů“ implikuje, že v některých to přece nebylo tak hrozné, stížnost byla obratná a nemohla být odmítnuta pro formální nedostatky. Jak je tedy možné, že byla taky odmítnuta? Zvláštní. Že by bylo možné to i to zároveň?
Jsme přece známí, paní Šimáčková
Druhou, mnohem zábavnější rovinou, jsou naše osobní vztahy s Kateřinou Šimáčkovou. Z jejího prohlášení jsme totiž pochopili, že jsme prostě děsně hloupí. Pak nám ale vůbec nejde na rozum, proč s námi spojila několik kariérních kroků, byť drobných?
Lidskoprávní moot court
V letech 2012 a 2014 spolu s Davidem hrála soudkyni na studentském soudu. Od roku 2013 přitom byl David advokátem.
Na druhé fotce i soudce Šimíček 🙂
Klinika mediálního práva
Ještě loni Šimáčková učila s Davidem na Právnické fakultě MU.
Dlouhodobé parnerství výzkumu, praxe a výuky práva
Jednu dobu jsem byla zaměstnaná v rámci projektu, kterému právě Kateřina Šimáčková šéfovala.
Společný článek
Napsaly jsme spolu s doktorkou Šimáčkovou jeden článek. Žádné veledílo, ale přece – spojíte síly s někým, kdo je tak špatný právník, že nesesmolí něco tak jednoduchého jako je ústavní stížnost (fakt to není žádná věda, jak se často právníci tváří).
