Jsem už taková. Neustále přemýšlím nad tím, jestli něco nedělám blbě, co se asi tak stane, jaké to bude mít dopady a jestli jsem něco úplně nezpackala. Aktuálně se trápím hlavně tím, abych v bytě opravila všechno, co se opravit dá, abychom třeba nezpůsobili kupujícím nějaké strádání. Proto jsem donutila Davida udělat konečně podlahovou lištu tam, kde chyběla, sehnala nejen nový přepínač do sprchy (a raději jsem koupila ještě celou náhradní baterii, co kdyby a jak an potvoru za pár let už nebude k dostání), ale i řemeslníky i na seřízení oken, co kdyby třeba okno vypadlo, rozbilo se nebo něco rozbilo či dokonce někoho přizabilo, děsím se! Většina lidí by se asi spokojila s tím, že to doteď naprosto normálně fungovalo, je to pár let starý, tak co se asi stane a ať se starají noví (náš předchozí majitel se s něčím takovým nezalamoval ani trochu – okna ani neolejoval). Mně takové myšlenky nedají spát.
Proč to tak sáhodlouze vyprávím – dnes mne naprosto uzemnil můj syn. Já se tu mořím jako blázen s tolika dramatickými příspěvky o tom, jak jsou děti bez školy nešťastné, píšu žaloby, v noci nespím hrůzou, co se s těch dětí bez toho „úžasného“ kolektivu stane, a ten hažart mi klidně řekne, že by do školy teda fakt nechtěl, že jest spokojen tak, jak to je a že mu stejně všichni kamarádi vlastně závidí.
Já se jim ani nedivím, sama mám zježené vlasy z toho, že bych jednou byla třeba zaměstnanec a že bych měla šéfa, který by mi něco rozkazoval a já bych mu ani nemohla říct, jaký strašný kretén je. Asi proto byla škola, kolektiv (některých spolužáků jsem se docela bála, třeba takoví Hrouzek s Holotou, to byli rabiáti!) a učitelé opravdová hrůza, na tohle já příjemné vzpomínky nemám. Ani se tomu svému klukovi nedivím, je, nešťastník, celý po mně.
Nicméně jsem za to bezprostřední přiznání ráda, protože mu to promptně připomenu, až bude zítra vzdychat, jak jsem krutá a kolik toho musí dělat a že se na něj pořád soustředím, když je na to sám, a že ve škole by to měl lepší, páč by jen koukal pánu bohu do oken a nemusel by hnout prstem.
Tímto chci podpořit ty, kdo, stejně jako já, o domácí výuce nikdy neuvažovali. Je to do slova a do písmene hračka – v případě, že mají děti tak báječné kamarády, byť jich není moc, se kterými můžou sdílet radost a štěstí. Samotná výuka je až neuvěřitelně snadná. Pololetí máme dávno probrané, teď opakujeme (u gramatiky je to sakra zapotřebí, protože syn poslouchá jen na půl ucha, takže jsem zjistila, že když jsem mu vyvsětlovala, že při psaní mně/mě si má říct Tobě/Tě, šlo mu to jedním tam a druhým ven…) a děláme projekty. Dokonce jsem nevěřila vlastním očím, když dneska moji potomci dobrovolně poslouchali Bacha a Vivaldiho (který je prý lepší, a to jsme měli puštěnu skaldbu Toccata a fuga v d moll) a SPOLEČNĚ (a stále dobrovolně) o tomto tématu vytvářeli prezentaci.
Jestli o domácí výuce uvažujete, už neváhejte a jděte do toho Všem bude o dost líp. To vám garantuju. Neumím ještě skoro nic a domácí výuka je jedna velká džungle, ale to dobrodružství stojí za to.