Často si říkám, jak se stalo, že zrovna mě si osud vybral jako někoho, kdo se první ozve proti covidím opatřením. Jsem totiž od přírody děsně vyděšený člověk. Mám kupř. panický strach z rakoviny. Pořád se sleduju a nezůstávám jen u sebe. Děti už berou svoji šáhlou mámu jako fakt, takže mne nechávají, abych si fotila mateřská znamínka a stále dokola je srovnávala a kontrolovala. Jen občas mne syn pošle otráveně do háje, když se ho po sté ptám, jestli to vypadá stejně. Když si naši dva psi hrají, nebavím se, mám před sebou jen vidinu toho, jak si navzájem prohryznou hrdlo, budou se tu svíjet ve smrtelné agonii nebo si v lepším případě zlámou všechny končetiny. Nesnáším ježdění autem, bouračku předpokládám na každém metru. Bojím se tmy. Jít tady na dědině přes temný dvůr do mrazáku je nadlidský výkon, protože od dětství očekávám, že se po babiččině střeše prochází strašlivý přízrak. Hřbitov je přece tak blízko! Hu. A ty dveře! Prakticky žádný pořádný zámek. To v Brně byly bezepčnostní z tak tlustého kovu, že by je hasiči museli vyseakt ze zdi, kdyby se k nám potřebovali dostat. Čtvrté aptro bránilo veškerým zlodějům s nekalými úmysly. A tady? Ani nemyslet! Jako se malé dítě těší na Ježíška, nemůžu se já dočkat změny času – bude světlo! Chodit venčit štěně do té nebezpečné černoty, to je jako jít do samotného pekla. Navíc tu na Silvestra utekl bojový pes a já neustále čekám, kdy se objeví, haldový a pokousaný od vzteklé lišky, a proto v ruce třímám pepřový sprej, když musím ven, který si nejspíš stříknu sama do očí, kdyby na nechtěné setkání přece jen došlo.
Možná si myslíte, že jsem slušně trefená, ale ještě to ujde, když z covidu obavy nemám. Chyba lávky! Já si totiž vůbec nemyslím, že jsem nějak speciálně chráněná (leda by vážně fungovala skupina 0, jak říkají některé studie) a říkám si, že můžu klidně skapat (no nakoenc zatřepu papučema tak jako tak, jen netuším kdy). Od první zprávy o záhadném viru z Wuchanu jsem sledovala zprávy WHO a počítala nakažené a volala jsem Davidovi, ať se proboha živýho vrátí z Moskvy, kde v lednu 2020 byl, dřív, i když to znamenalo koupit novou letenku a původní nechat propadnout. Až takový strašpytel já ve skutečnosti jsem.
Asi si říkáte, jak se stalo, že jsem se nestala fanouškem Ludwiga. Že jsem si nekoupila oxymetr a na každý den deset respirátorů FFP3 a gumové rukavice. Jak se přihodilo, že jsem si zrovan já sepsala dříve vyslovené přání a naprosto vědomě tak odmítla nemocniční péči, kdyby mne nakonec covid doopravdy skolil (ale pořád nic, ticho po kovidí pěšině). Nevím, asi to byla vážně moje karma, protože s náturou, jakou jsem dostala do vínku já, můžu na rozdíl od normálncíh lidí dobře porozumět tomu, proč se tolik lidí nechalo zlákat vidinou „bezpečí“, jehož příslib bylo ochotno vyměnit za svobodu a za žití.
Představa, že už se nemusíte bát o život sebe svých blízkých a třeba si jen tak obyčejně vydechnout, dát si ruce za hlavu a číst si, je totiž tak moc lákavá. Svůdná. Vysněná. Tak moc. Jen je to všechno bohužel velmi pomíjivé. Dám vám příklad: Když jdete na sono a vyslechnete si od lékaře kýžený výsledek „nebyly nalezeny žádné solidní útvary“ a nesete si posvátné potvrzení toho, že jste přece zdraví a „nic nehrozí“ domů v kabelce, je vám prostě a jednoduše dobře. Dobře. A to chcete. To potřebujete. Zoufale. Chcete víc. Jenže pak přijde zítřek a s ním nové hrozby. Někdy stačí jen, aby přišel večer a všechno je zase v pytli. Zase fotíte znamínka.
Předpokládám, že podobnými strachy trpí většina dnešních křehkých lidských bytostí. Že se jen třesou na to, aby jim někdo řekl, že jim zajistil bezepčí. Navždy. Že vynalezl univerzální lék na rakovinu. Že má řešení, prášek na smrt, na ztrátu, na nemoc. Proto bylo a je epidemické blouznění tak úspěšné, proto se podařilo zasadit tak drsnou ránu svobodě. To ale víte.
To, že někdo, ať už je to kdokoliv, koho si chcete představovat, zneužil nejhlubší strachy lidí a jejich nejzákladnější potřebu po bezpečí, je bezesporu nechutné. Tak to ale holt na světě chodí. Žijí mezi námi bytosti jen vzdáleně podobné lidským, které neváhají obětovat miliony životů ve svůj prospěch. Je jim jedno, kolik to, co chtějí, bude stát. Dělo se to a dít se to bude, stejně jako se vždy najde hrstka těch, kteří takovému jednání budou chtít zabránit. Nevím, proč jsem zrovna já překonala svůj děsný a mimořádně otravný strach a proč jsem se rozhodla, že se mu postavím. Asi má každý z nás někde hranici, kdy už se nemůže dál chovat hloupě a kdy se musí dát do kupy a jednat. Kvůli ostatním.
Zajímavé je, že i když jsem dokázala ukázat covidu prostředník a vysmát se mu, vyvenčit psa bych v tuto pozdní hodinu nešla ani omylem. Brrr. Radši pošlu děti. (Nevolejte ale sociálku, bylo by to zbytečné. Jsem si totiž vědoma toho, jak iracionální moje obavy jsou, vím, že venku NIC nečíhá, jen moje srdce bije jako zvon a ruce se mi třepou při pomyšlení, že bych vyšla ze dveří bez baseballky a pepřáku. V Brně bych přitom chodila zvesela městem i v jednu ráno a nebála bych se vlka nic – tam je přece světlo a bezepčí, tak praštěně my lidé jednáme, na základě takových ensmyslů se rozhodujeme a ještě se u toho domýšlivě domníváme, že jsme pány tvorstva).
Vraťme se ale k předestřené úvaze, jestli v tomto textu vůbec nějaká kdy byla. Ve skutečnosti ale není nejhorším počinem útok na lidský strach. Mnohem sprostější bylo lidi donutit si myslet, že kohosi chrání a že vůbec mají takovou povinnost i na úkor sebe sama, na úkor těch, kdo tohleto běsnění přežijí.
Myslím si, že je nyní nutné rozbít onu chiméru, že máme bezbřehou odpovědnost za to, jak se mají druzí, za jejich životy, za jejich zdraví, za jejich pocity, za jejich chudobu, za jejich dodrbané živobytí. Jsem opravdu hluboce přesvědčena, že právě tento narativ, tahleta hloupá báchorka je základem toho, co se nám stalo a teprve bude v budoucnu zneužita – ať už hlasateli nutnosti omezení v zájmu boje se změnami klimatu nebo politického islámu či jakékoli jiné nebezpečné ideologie.
Samozřejmě, že nežijeme ve vzduchoprázdnu a musíme se chovat vůči ostatním v souladu se zlatým pravidlem – nesmíme činit druhým nic, co nechceme, aby oni činili nám. To ale nemá absolutně nic společného s požadavkem na to, abychom podporovali zlé úmysly špatných lidí a způsobovali mnohem více utrpení než je vůbec možné. Neznamená to, že se nemusíme neustále snažit svoje hloupé strachy překonávat a bojovat s běsi v nás (a ano, se psy jsme dnes byla, když jsem tu s nimi byla sama, právě proto, že nemůžu svým strachem ubližovat druhým). Problém je, že přesně tohle po nás vládnoucí už dva roky (a dávno předtím) chtějí.
.
Uvědomila jsem si to dnes, když jsem čirou náhodou zjistila, že ještě po víc než roce některým hrozně leží v žaludku můj asi nejslavnější text (jehož „věhlas“ dodnes nechápu – vždyť jsem tu pakárnu psala na D1 přikrče á na sedadle spolujezdce, když jsme se vraceli z jendé zbytečné schůzky ke covidu).
Je mi jasné, že tento názor bude s postupujícím časem nenáviděn víc a víc, protože se zcela jasně ukáže, že jsme v urputné snaze pokořit smrt a nemoc, zničili neskonale více lidských životů než kolik jich vůbec kdy mohlo být před virem zachráněno. Jsem hluboce přesvědčena o tom, že veškerá opatření byla a jsou mimořádně nehumánní. Jsou mnohem, ale mnohem enbezpečnější než ebola zkřížená s černými neštovicemi. Od počátku jsem proto od soudů žádala, aby provedly poměření toho, kolik životů je údajně oaptřeními zachráněno a kolik jich bude zničeno a nevratně vážně poškozeno. Covidí opatření by z tohoto porovnání NIKDY nemohla vyjít vítězně.
Napsala jsem pak na toto téma řadu dalších textů.
Zřejmě bych mohla pokračovat do nekonečna… ale mělo by to efekt? Nevím… zatím to vypadá, že se z covidí aférky nijak nepoučíme.
Bylo mi od počátku jasné, že moje názory budou terčem hrubých a sprostých útoků, ale to mne absolutně netrápí a netrápilo. Zajímalo mne jen to, aby byli ochráněni lidé. To se nezdařilo. Z mnoha příčin. Možná si ještě pamatujete na moje „literární dílo“, na hromadnou ústavní stížnost, kterou soudci na Joštově hdoili prostě do koše a ukazáali tak všem prostředník.
Občas se na ten text podívám a je mi moc smutno z toho, že jsem měla pravdu. Kéž bych byla bývala byla jen jurodivým bláznem, dvorním šaškem. Kéž by skutečně tehdy na jaře 2020 „stačilo vydržet ještě 14 dní za účelem oploštění křivky a skoncování s epidemií“. Byla bych šťastná, kdyby se mi dnes a denně posmívala celá republika, jen kdyby se vrátila svoboda, demokracie, lidská důstojnost a právní stát. To se bohužel nestalo a jen tak se to ani nestane, rotože nic z toho, co špatného se stalo, nebylo pojmenováno. Kvůli strachu.
Skoncujme, prosím, s onou zachraňovací báchorkou. Skoncujeme tím se strachem a se lží, které zotročují a týrají naše mysli. Pojďme raději vymyslet něco, co přinese v této nelehké době lidem užitek a radost. Pojďme se setkávat a pomáhat si. Co uděláte pro druhé zítra právě vy?