Lidi se dnes dělí do prazvláštních kategorií. Můžete být odmítač, popírač, covidfanatik, konspirátor a taky protiočkovač a asi ještě mnoho dalšího. Hlavně se musíte nějak vymezit vůči koronaviru. Jako obvykle netuším, kam spadám. Stejný problém mám s uprchlíky nebo s životním prostředím. Vždycky mi z toho vyjde jen to, že musíme ctít lidská práva, svobody a zdravý rozum. Kvůli tomu ale nemám spojence, se kterými bych „kopala“.
Víte, jsem hrozný hypochondr. Mám třeba děsný respekt z rakoviny. Chodím na všechny možné preventivní prohlídky. Jsem podle mě jeden z nejzkontrolovanějších lidí v této republice, pokud jde o moji tělesnou schránku. Proto se většinu času divím tomu, že mne snad někdo považuje za popírače. To je prostě v naprostém rozporu s mojí k medicíně inklinující podstatou.
Od počátku věřím tomu, že ten virus prostě existuje. Nemám důvod nevěřit třeba doktorce Zelené. Proč by si vymýšlela, že ho u nich v laboratoři kultivují? Myslím si, že zemřelo o několik lidí víc, než v některé jiné roky. A asi někteří umřeli o něco dřív, než si plánovali (ale nemyslím, že než museli, to je prostě podle mě nemožné). Od počátku si říkám, že bude docela pech, když by virus usoudil, že mám přeci jen větší nadváhu, než je zdrávo a že si třeba s mým tělem trochu víc zašpásuje. Nejsem ani antivax, mám dokonce očkování proti klíšťovce, což je takový nesmysl určený přesně pro nás hypochondry. Ani bych nevymlouvala očkování proti covid mojí osmdesátileté babičce, pokud by se ona sama subjektivně cítila líp, když by měla dojem, že je „chráněná“. Jen bych si přála, aby očkování bylo skutečně bezpečné a aby kolem něho nebylo tolik moc otazníků a nezodpovězených otázek. Já sama se očkovat nehodlám, přijde mi to naprosto zbytečné. Myslím, že mám mnohem větší šanci podlehnout třeba právě rakovině, než nemoci, která v mé věkové kategorii dokáže zabít 0,05% lidí. To vážně není moc.
Celý koronavirus a politika okolo něj je pro mě obrovská lekce z pomíjivosti. Musím se denně smiřovat s tím, že přicházíme o to, co jsme považovali aspoň trochu za jisté. O práci, o peníze, o vzdělání pro děti, o aktivity, které jsme měli rádi. Nevíme, co se stane následující den. Vše se pořád mění. Musíme přijímat, že smrt existuje, že se jí nevyhneme a že nevíme, kdy přijde. Je to náročné, v naší zajištěné době, kdy jsme měli pocit, že nás nemůže nic skolit a že i tu rakovinu přece medicína vyřeší. Ne, nevyřeší. Když nadejde den, kdy máme zemřít, tak prostě zemřeme. Nedokážeme se tomu vyhnout. Řekla bych, že nás smrt bolí a děsí mnohem víc než naše předky, protože máme pocit, že je na nás krátká. Že jsme nad ní vyzráli.
Od počátku občas pochybuju, přemítám a zvažuju, zda bychom neměli celou situaci řešit jinak. Přemýšlím dlouho do noci a hned po probuzení, jestli se nemýlíme, a pokud ano, tak v čem. (David asi podobnými myšlenkami sužován není, to soudím podle jeho klidu. Chlapi to mají fakt lepší, mnohem méně se trápí tím, co by bylo, kdyby bylo). Vždycky mi z toho ale nakonec vyleze, že je nezbytně nutné požadovat po státu, aby se choval tak, jak se chovat má a to přesně děláme. Je nezbytně nutné požadovat po státu, aby se staral o své občany (o ohrožené) a aby umožnil svobodně žít těm, kdo o tu jeho ochranu vůbec nestojí, a to přesně stát naopak nedělá. Je nezbytné požadovat, aby stát vrátil to, co za poslední rok ukradl z lidských práv a svobod a aby se stáhl tam, kam patří. Aby zase začalo platit, že občané mohou vše, co jim není zakázáno. A aby pro stát platilo, že smí jen to, co je mu výslovně dovoleno zákony. Bohužel nyní aplikujeme tato základní pravidla právního státu a demokracie přesně obráceně: stát je ten, kdo si dělá, co se mu zlíbí, a občané pokorně zalezli a uždibují zbytky dovolených aktivit.
Nejsem popírač, nejsem odmítač, nejsem covidfanatik, nejsem konspirátor. Nevím, kdo jsem a kam v dnešní společnosti patřím. Doufám, že člověk, který si přeje, aby se věci děly správně a ve prospěch co nejvíce lidských bytostí.