Před časem jsme psala, že jsem našla zajímavý směr uvažování – anarchokapitalismus. Od té doby jsem se věci více věnovala a dospěla jsem k závěru, že to nebude úplně to pravé ořechové, takže se vrátím k mému milovanému Masarykovi a konečně si pořádně přečtu „Ideály humanitní“, které mám na WC už pěkně dlouho rozečtené. Jsem holt stará konzerva.
Hledala jsem totiž pilně něco o Urzovi a jeho pohledu na covid. Co jsem našla, to se mnou zrovna nesouznělo (druhý rozhovor, ze kterého zde cituji, je zde). Posuďte sami (článek je z října 2020, kdy se naše vláda pomalu chystala zlomit našeho ducha dalším lockdownem a nouzovým stavem a kdy se mrtvoly počítaly na pár kusů):
„I tady vidíme absolutní neschopnost státu zajistit byť jen trochu rozumné ochranné pomůcky. Moje žena je doktorka, takže mám zprávy z první ruky; tolik zdravotníků se nakazilo proto, že nemají rozumné vybavení. To platilo nejen v první vlně; platí to i teď, když už s tím bylo možné počítat a situaci předvídat.„
Dramatu z nemocnic jaksi pořád nedokážu uvěřit. A dokonce ani tomu, že kdyby měli lékaři a sestry zázračný spásný prostředek, nebyli by se vůbec nakazili. Sorry jako. Asi potřebuju jinou historku.
Na tohle je podle mne odpověď velmi snadná:
Domníváte se, že přínos současných vládních opatření pro zachování zdraví obyvatel převažuje zátěž, kterou tato opatření představují pro ekonomiku a individuální svodody?
To dle mého názoru nelze vůbec poměřovat; ostatně jakou metriku byste zvolil? V čem chcete měřit „přínos“ a „zátěž“? Přínosem mohou být třeba zachráněné životy, ušetření fyzické bolesti či zdrojů ve zdravotnictví; zátěží pak ztráta svobody, zhoršení kvality života nebo ekonomické ztráty.
Úplně mne ale odrovnala tato odpověď:
Jak se postavit k argumentu, že nemá smysl omezovat celou ekonomiku a ohrožovat zdraví a živobytí celé populace kvůli výrazné menšině lidí, pro kterou je kvůli existenci jiných zdravotních komplikací covid-19 rizikem, a kteří by byli na životě ohroženi i v případě, že by covid vůbec neexistoval?
Jakože staré a nemocné můžeme obětovat, protože stejně umřou? Myslím, že všichni jsme neustále ohroženi na životě; každý z nás může kdykoliv umřít a nikdo neví, kolik času mu zbývá. Pro každého ten čas znamená něco jiného. Jsou sedmdesátiletí lidé s velkou radostí ze života; a oproti nim znudění dvacetiletí. Ano, jistě, statisticky zbývá starým a nemocným méně času než mladým a zdravým, ale to je jen otázka míry; a kde chcete udělat tu čáru?
Ach jo. Podle mne nejde o obětování někoho, ale o to, že společnost má kapacitu jen na určitou míru záchrany a že nějakou nebezpečnou situaci nepřežije každý, jehož život může být nějak prodloužen, je prostě život. Opravdu, opravdu, opravdu nelze zachránit každého a někde se ta čára prostě udělat musí. Tečka. Takže tohle bylo asi největší rozčarování a právě tady jsme si řekla, že už se budu jen tu a tam o zajímavou teorii anarchokapitalismu zajímat, ale nic víc. Já chápu, že to nevnímám z pohledu anarchokapitalisty a že to lze jistě sáhodlouze vysvětlit, ale není každý den posvícení. Nerozumím ani tomu, jak přesně se tahleta situace řeší na úrovni jednotlivce.
Zarazila mne i jiná věc. Chápu, že odpovědnost má být ponechána na jednotlivci a trhu, ale asi nejsem dost dobrý anarchokapitalista, protože nerozumím tomu, jak se ne příliš majetný jednotlivec může bránit třeba takovéto zvůli pojišťoven (nevěřím-li na strašlivou covidí nákazu, ale vnímám-li ji jako docela běžné respirační onemocnění, které toho dvakrát moc nesvede:
V anarchokapitalismu by bylo především v zájmu zdravotních pojišťoven, aby se nešířila nákaza. Tyto pojišťovny by smluvně zavázaly své klienty k chování, které by šíření nákazy efektivně bránilo. Do toho může spadat třeba i spolupráce s epidemiologem či trasovací systém. Samozřejmě by bylo na rozhodnutí každého, zda by na takové podmínky přistoupil, leč odmítnutí by mělo své následky (například smluvní pokuty či zánik pojistné smlouvy). Záchranný systém by pak byl součástí služeb poskytovaných ve volnotržním zdravotnictví.
Jak by se pak naplňovala tato teze:
Znám lidi s přístupem: „Vždyť stejně všichni jednou musíme umřít, nechci žít ve strachu.“ A také lidi, kteří vnímají současnou situaci jako apokalyptickou katastrofu. Oba přístupy jsou naprosto v pořádku, dokud je nikdo nikomu nevnucuje násilím.
Je to takové nějaké nedotažené, řekla bych. Možná to myslel jinak, ale prostě to není a nebude moje cesta, ale jsem ráda, pokud se třeba někomu zalíbila.
Jediné, co se mi doopravdy líbilo, je závěr rozhovoru:
Měli bychom se po skončení koronavirové pandemie jako Evropa více přimknout k „zelenání“ ekonomiky? Co nám to může přinést?
Hlavně ať k tomu nikdo nikoho nenutí. To by totiž mohlo skončit totalitou
Tak přesně toho se já bojím jako čert kříže. A taky toho, že kvůli klimatickému fanatismu bude životní prostředí a planeta doopravdy trpět a my s ní.
Vůbec neříkám, že to, co M. Urza prosazuje je špatné nebo nevhodné. Ani omylem. Jen to prostě nakonec není vůbec pro mne. Takže já se vracím k tomu, koho považuji za jednoho z nejchytřejších lidí, a vám přeju šťastné a zábavné hledání. Tímto textem se hlavně omlouvám, že jsem si nedala pozor včas a nečetla důkladněji, než jsem se nadchla. Anarchokapitalismus nicméně budu nadále se zájmem sledovat. Jedním z důvodů je, že na Alarmu je k dohledání článek „Proč je anarchokapitalismus nebezpečná blbost“. Když Urza dokáže rozčílit takový levičácký plátek, je na něm asi vážně něco zajímavého.
P. S. Přeju brzké uzdravení!