Asi víte, že z duše nesnáším zbožšťování lékařského, potažmo zdravotnického stavu. I v těchto povoláních působí lidé jako všichni jiní, z masa a kostí a není na nich vůbec nic výjimečného, pokud jde o zastoupení nejrůznějších lidských charakterů. Najdete mi nimi naprosté kretény a na druhém pólu skvělé lidi. Mezi nimi pak masu těch obyčejných, co prostě průměrně výkonně a kvalitně pracují.
Když jsem dostala minulý týden housera, nejdřív ze všeho jsem se objednala k mojí masérce, skvělé to ženské. Pak jsem volala mamce, která mi ze zkušenosti poradila, abych se prý obrátila na praktického, že mi cosi „léčivého“ napíše. No, takhle: pokusila jsem se. Volala jsem jednou, dvakrát, třikrát a nic. Tak jsem se jala zkontrolovat, zda mám správné číslo. Měla jsem. Bohužel jsem ale obdržela víc informací, než jsem chtěla – informaci o tom, že v ordinaci mojí dlouholeté lékařky, které jsem docela věřila, očkují děti 16+ bez souhlasu rodičů… No dorp…!!!
Na získání receptu jsem nakonec rezignovala (a dobře jsem udělala, masáž byla skoro zázračná, takže jsem mohla aspoň trochu ležet, sedět sice ne, ale i poloha v leže byla úžasným vysvobozením). Díky podstatné úlevě od bolesti jsem mohla dumat o tom, jaké jsem měla za poslední rok zkušenosti s lékaři. Protože jsem měla štěstí a nedostala se já ani členové nejužší rodiny do špitálu, ani jsem dokonce nemusela vyhledat akutní pomoc praktického lékaře, nebyly tak hrozné. Měla jsem tu čest jen s odbornými ambulancemi a musím říct, že tam to bylo vážně v pohodě.
Jediné utrpení, které bylo na straně zdravotníků horší než na mé, byly ty zahalené obličeje (já měla roušku jen pár minut, oni celé dny – nechápu, proč se tomu podvolují, vždyť musí být poloudušení!). Byla jsem 2x u zubaře (moje mladá zubařka se žlutýma očima – fakt je má úplně žluté – se zdála být rozhozená jen tím, že její mladé sestry zase čekají dítě, což má dopad na chod ordinace). Endokrinologa jsem viděla za dobu pandemie rovněž 2x a vypadal i se sestrou vyrovnaně a pacienty evidentně průběžně odbýval. Zrovna na zimu roku 2021 mi po 2 letech vyšla kontrola na očním, i tam jsem pochodila slušně – objednání prakticky hned a vyšetření s respirátorem jsem přežila. Když jsem koukala z 5 centimetrů doktorce do očí, docela jsem ji chápala, že v době chřipek a viróz (tj. i koronavirové virózy) nestojí o to, aby jí lidi funěli do pusy. Já těsný kontakt s cizími taky docela nesnáším. Na gynekologickou prevenci rovněž docházím pravidelně a ani tam nic krom roušek nežádali – ani loni, ani letos v květnu (ale teď už je na recepci ani neměli, dokud jsem tam nevlezla), zdržení v objednání jsem nezaznamenala, i když jsem se kvůli vlastní blbosti 3x přeobjednávala. Na Žluťáku, kam chodím na onkologickou prevenci, to bylo víceméně normální (až na respirátory, ale tam jsem to i chápala, lidi tam mají vážně chatrné zdraví a rozhozenou psychiku). Na dermatologii (kontrola pigmentových névů) to bylo taky v pohodě, jak s termínem, tak s „ochrannými opatřeními“.
Jediná podivná lékařka byla na ORL, kam jsem přišla s urputným pískáním v uchu. Protože prováděla placené antigenní testy, hned na mne bez varování vytasila jednu sadu. Po odmítnutí mi zapsala se zbytečným důrazem do karty, že „považuju testy za hloupost a že jsem ho nepodstoupila“. No, ačkoli, ona je to vlastně pravda, jen si mohla odpustit ty grimasy a kecy, nezajímaly mne a neptala jsem se. No, doktorku ORL jsem zkrátka změnila a ta nová nevypadá ani na to, že bazíruje na respirátorech.
Taky mne zarazilo, že můj gastroenterolog měl na stránkách, že podmiňuje vyšetření testem. Ale nebyla jsem tam, tak nevím, jaká byla reálná praxe a zda se odchylovala od informací na webu.
Nevím, proč tolik lidí zanedbalo prevenci. Nezdá se mi, že by to v ambulancích nefungovalo, ani že by se specialisti nějak uzavřeli pacientům, aspoň v Brně ne (nebo ti moji ne). Možná, že na vině byla naše hloupá a neodůvodněná česká přikrčenost před lékaři, která je tak dobře známá např. ze slavného seriálu Nemocnice na kraji města (jak já nesnáším ignoranta Štrosmajera, je prototypem děsného lékaře, který se neumí chovat k lidem!). Čeští pacienti si prostě nechají líbit cokoli a neumějí se za svá práva bít.
Jediní, kdo to doopravdy všecko po…, jsou praktici. Ti by zasloužili pověsit za uši do průvanu a mají na svědomí řadu životů. Nemocniční praxi a kejkle s „léčením“ znám jen z doslechu. To, co jsem slyšela, moc hezké není, ale naštěstí nemám přímou osobní zkušenost a netroufám si to hodnotit. To by měli učinit ti, kteří nemocniční péči/nepéči v uplynulém víc než roce zažili na vlastní kožku.