Dozvěděli jsme se od advokáta Tomana, že naše vyjadřování k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o rouškách není zrovna v souladu s advokátní etikou. Já sama mám asi hodně volné chápání morálky advokátů. Advokáti jsou zde prostě pro klienty a mají co nejlépe prosazovat jejich zájmy. Je jasné, že nesmí klienty okrádat, lhát jim, poškozovat je anebo být líní psát pořádné žaloby nebo smlouvy. Takové jednání by mělo být postihnutelné, to je jasné každému.
Jak ale může být v rozporu s advokátní etikou, vyjadřují-li advokáti svoje názory na politiku a na společnost, pokud nepoužívají vysloveně zbytečně bez nějakého kontextu sprostá slova? Copak je úkolem advokáta jen sedět na zadku, psát sáhodlouhé analýzy a smlouvy a účtovat za to peníze, které pak probendí na golfovém hřišti? To těžko. Naopak – úkolem právníka je hodnotit práci exekutivy a soudů a kritizovat ji a to v podstatě jakýmikoli výrazovými prostředky.
Nacházíme-li se v době nastupující zdravotnické totality, kdy bojujeme o životy nás samých a našich dětí, pak je zcela přiměřené používat mnohem ostřejší způsob komunikace. Když bychom jen opakovali prázdné fráze o solidaritě, odpovědnosti a o tom, že spolu to zvládneme a že přece umírají lidí, a proto je třeba bojovat s virem a ještě to vydržet, mohli bychom opravdu raději mlčet. Možná, že měla mlčet i právnička Milada Horáková. Kdyby neprudila a byla konformní, nemusela zemřít na šibenici. Problém je ovšem v tom, že za vypjatých časů platí víc než kdy jindy zásada, že kdo mlčí, ten souhlasí. Ti, kdo teď nepromluví a nepojmenují zlořády, kterých jsme svědky, legitimizují všechno to zlo a utrpení.
Jestliže je tedy úkolem advokátů mlčet, pak absolutně nechápeme projekt Advokátní komory „Advokáti proti totalitě“. Na webu píše předseda Komory Jirousek:
Různá období, různé, byť podobné, totalitní systémy, avšak povětšinou velmi obdobné osudy těch, kteří se s totalitní mocí nesmířili a vůči ní aktivně vystupovali či přímo proti ní bojovali. Skutečnost, že tak činili advokáti, je o to cennější, neboť jako osoby znalé práva dobře věděli, jaké „právní“ mechanismy mocenský aparát konstituoval a jak krutě až obludně je dokáže využívat.“
Jak tedy může v těchto časech nějaký advokát mlčet? Což každý právník dobře neví, jak obludně využívá mocenský aparát „právní“ mechanismy? Nebo prostě jen vznosně hovoří a nekonají, protože by museli jít sami s kůží na trh a riskovat? Jsou to jen plané řeči, podobné těm, které vede ústavní soudkyně Šimáčková ve svých dojemných rozhovorech o spravedlnosti?
Inspirace Tomášem Sokolem
Víte co? Teď se vykašlu na lamentace. Napadlo mne, že se podívám na jednoho advokáta, jehož jadrné vyjadřování se mi prostě líbí. Přesně tak by měli advokáti vystupovat – mít jasný názor, který se nebojí říct. Díky tomu ho každý v téhle zemi zná a myslí si, že je to prostě právní ledoborec. Seznamte se s některými výroky Tomáše Sokola. (Pro čtenáře: tohle není ironie. Doopravdy si myslím, že advokáti mají mluvit a mají mít v souladu slova a činy. Já sama Sokola obdivuju právě za to, že si nebere servítky). Současně se Tomáši Sokolovi omlouvám, pokud jsem na nějaké legendární výroky zapomněla. Přece jen jsem už rok z rozhodnutí státu žena v domácnosti, a tak se moje duševní schopnosti scvrkávají.
Na úvod připomínám, že Tomanovi vadilo, jak se neucitvě vyjadřujeme o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Sokol třeba v kauze Dalík médiím řekl:
Co že si soud přimaloval? To jako že si to soudci vymysleli? Moc to nechápu, kauzu Dalík jsem nesledovala, ale tohle mne tedy zaujalo.
Sokol se dosti zajímavě vyjádřil i ke kolegovi advokátovi:
Na dopis Sokola reagoval advokát Láska na facebooku. Myslete si o tom, co chcete. Já to komentovat nebudu, nebo na mne zase někdo podá další kárnou stížnost, že jsem drzá a snižuju důstojnost nějakých těch advokátů. Bla, bla, bla.
V postu je uvedeno:
Jen Sokol může
Děkuji Pavlu Mejšnerovi za upozornění na následující článek.
Je v něm zveřejněn dopis JUDr. Tomáše Sokola šefredaktorovi týdeníku Ekonom, ve kterém velmi hrubě uráží a ponižuje jiného advokáta. A to jen za to, že si dovolil kritizovat jeho klientku Vlastu Parkanovou. Před lety jsem zažil podobný příbeh, když jsem v Lidových novinách publikoval svůj názor na kauzu Krejčíř, kde JUDr. Tomáš Sokol byl obhájcem pana Krejčíře. Reakcí byl též sprostý dopis pana JUDr. Sokola na advokátní komoru, ve kterém mě urážel, nádával mi do komunistů a požadoval po komoře pro mě trest. Tenkrát (měl jsem těsně před advokátními zkouškami) mi pan doktor Mikš z advokátní komory odpověděl, že sice se mnou kárné řízení nezahájí, ale že doufá, že se stejnou péčí, se kterou se věnuji svým mediálním komentářům, se věnuji i přípravě na advokátní zkoušky, které mě již brzo čekají. Pochopil jsem tento vzkaz, přípravu na advokátní zkoušky jsem zrušil a šel jsem na ně ve vší tichosti až o čtyři roky později.Zkrátka je třeba vědět, že je to JUDr. Tomáš Sokol, kdo (mimo jiné jako člen odvolací kárné komise České advokátní komory) rozhoduje o tom, co je v advokacii etické a co nikoli. Kdo má jiný názor něž on (byť čistě právní) bude stižen sprškou urážek a ponižujících poznámek. Samozřejmě, kdybych takový dopis, který najdete ve zmíněném článku, napsal já (ale pravděpodobně i jakýkoli jiný advokát, který dostatečně nerespektuje jednu z vůdčích osobností české advokacie), bude tvrdě potrestán za porušení etického kodexu advokáta. Zkrátka v české advokacii se podle etického klíče nehodnotí co se řeklo, ale kdo to řekl.
Veřejnost, která na základě informace o tom, že se dva lidé sešli na veřejném místě a hovořili spolu, promptně pojímá podezření z něčeho nekalého, tedy přesně ta veřejnost, která je přesvědčena, že všichni „ti nahoře“ jsou zločinci a jedna banda, za vším vidí nějakou špinavost, k souzení nepotřebuje důkazy a soudí citem krve, je odjakživa nazývána lůzou. Nevím, jestli je nutné, aby taková parta měla ochránce zrovna v ministrovi spravedlnosti. Dámě, která se zavázanýma očima pečlivě váží skutky a kterou by tady měl ministr spravedlnosti tak nějak zastupovat, je na hony vzdálena. Tahle veřejnost má ve znaku větev a provaz. Směšné a snad i trochu smutné je, že ministr je pozastavený advokát… Vím, že pro někoho advokátní zkouška neznamená nic jiného než něco jako řidičák nebo svářečský průkaz. Tedy gebír k výkonu povolání. Pro mne a pro mnohé kolegy je to ale mnohem víc. Jistě povolání, ale též i poslání, příslušnost k stavu a snad i něco, pro co jsme se narodili. Advokát je, mimo jiné, všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu. To platí i pro advokáta s pozastaveným výkonem. Urazit kolegu veřejnou úvahou o tom, že je takový šupák, že schůzka s ním může soudci vynést kárnou žalobu, je přesný opak zmíněných povinností. Povinností, které, jak patrno, lze jistě vyměnit za pochybné politické body od veřejnosti výše zmíněných kvalit...Nevím, jaké má ministr spravedlnosti zkušenosti s minulým režimem. Podle věku minimální. Já jsem na tom poněkud jinak, a tak jsem možná trochu přecitlivělý. Moc dobře si vzpomínám na doby, kdy o tom, co je morální, rozhodovaly ad hoc rozličné domovnice a negativní posudek místního fízla, zvaného třeba domovní důvěrník, mohl člověku zkazit podstatnou část života, ne-li celý. Zkrátka vládla veřejnost jak vyšitá. Asi proto si docela vážím principů právního státu, mimo jiné požadavku na předvídatelnost rozhodování jeho orgánů. Svojí reakcí na nesmyslné udání se podle mne ministr spravedlnosti vydal zase zpátky k těm domovnicím, fízlům a naprosto nepředvídatelným úradkům.
Zajímavé je chování Tomáše Sokola u soudu. Tak co kdyby si příště advokát nedal ten debilní respirátor a šel tak domů?
(V této citaci se omlouvám se opravu zjevných překlepů. Chápu to, taky je dělám.)
Tento text se mně osobně fakt líbí:
Spolu se Sokolem se podivuju, proč ten suchar Němec podal za takový text kárnou stížnost. Ale na rozdíl od Sokola se tedy do Němce nepustím tak ostře:
Má-li být budoucí názor těchto dvou naprosto klíčový pro formování nových právních předpisů a obecně právní politiky České republiky, jak Václav píše, bude to asi mít řadu nepěkných důsledků. Jeden kladný ale vidím. Dost mi to usnadní odchod do výslužby. Prostě jen tiše zavřu dveře a pak si řeknu: „A teď se tam s těmi bolševiky a neomarxisty třeba po…“ Raději to vytečkuji, když už je soudruh kolega takový estét.
Ke cti Sokolovi budiž to, jak se vyjádřil k původním snaze prosadit Pandemický zákon:
„Já si krytí zad představuji jinak. Já mám pocit, že tohle by se dalo považovat za vystrkování zadku na Parlament České republiky… Je samozřejmě možné, že do Sněmovny hodlají navalit sudy s pivem a lahve s kořalkou, ale jinak s nedokážu představit, že by střízliví poslanci odmávli ten zákon a už by se do toho nemontovali.
Hodně ostrý je Sokol v boji s těmi, kdo si troufají poskytovat právní poradenství, aniž by se podrobovali moci Advokátní komory:
Pokud jsem si mohl v minulosti všimnout, dost advokátů vinkláři silně iritují. Některé kolegyně či někteří kolegové se občas obrátí na Komoru s rozhořčeným poukazem na nějakého zvlášť drzého šmejda, kterého pak ČAK předá do přestupkového řízení. Ale upřímně řečeno, mnoho takových oznámení není. Takže od této chvíle by si všichni, kterým vinkláři, ať již v jakékoliv podobě, vadí, měli uvědomit, že jsou nejen přihlížejícími, ale že mohou být i aktéry souboje s touto nežádoucí havětí. Přivítáme aktivní spolupráci všech advokátů a advokátních koncipientů podle známého hesla ´udávat nechci, ale hlásit to musím´.”
Ano, taky já si myslím, že nežijeme v ctnostné době První republiky, kdy muži líbali ženám ruce. Hranice svobody slova se posunula, stejně tak používané výrazivo ve společnosti se mění a sprostě běžně mluví i něžné pohlaví. Když se tedy nacházíme v dramatické době pokusu o změnu společenského řádu, proč bychom za zalamovali nějakými pravidly slušného chování z knih Gutha-Jarkovského:
Musím ale uznat, že jsem našla i výrok, který mírně řečeno zklamal:
Tak vidíte, nakonec jsme zase u toho: Kdo mlčí, souhlasí.