Dozvěděli jsme se od advokáta Tomana, že naše vyjadřování k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o rouškách není zrovna v souladu s advokátní etikou. Já sama mám asi hodně volné chápání morálky advokátů. Advokáti jsou zde prostě pro klienty a mají co nejlépe prosazovat jejich zájmy. Je jasné, že nesmí klienty okrádat, lhát jim, poškozovat je anebo být líní psát pořádné žaloby nebo smlouvy. Takové jednání by mělo být postihnutelné, to je jasné každému.

Jak ale může být v rozporu s advokátní etikou, vyjadřují-li advokáti svoje názory na politiku a na společnost, pokud nepoužívají vysloveně zbytečně bez nějakého kontextu sprostá slova? Copak je úkolem advokáta jen sedět na zadku, psát sáhodlouhé analýzy a smlouvy a účtovat za to peníze, které pak probendí na golfovém hřišti? To těžko. Naopak – úkolem právníka je hodnotit práci exekutivy a soudů a kritizovat ji a to v podstatě jakýmikoli výrazovými prostředky.

Nacházíme-li se v době nastupující zdravotnické totality, kdy bojujeme o životy nás samých a našich dětí, pak je zcela přiměřené používat mnohem ostřejší způsob komunikace. Když bychom jen opakovali prázdné fráze o solidaritě, odpovědnosti a o tom, že spolu to zvládneme a že přece umírají lidí, a proto je třeba bojovat s virem a ještě to vydržet, mohli bychom opravdu raději mlčet. Možná, že měla mlčet i právnička Milada Horáková. Kdyby neprudila a byla konformní, nemusela zemřít na šibenici. Problém je ovšem v tom, že za vypjatých časů platí víc než kdy jindy zásada, že kdo mlčí, ten souhlasí. Ti, kdo teď nepromluví a nepojmenují zlořády, kterých jsme svědky, legitimizují všechno to zlo a utrpení.

Jestliže je tedy úkolem advokátů mlčet, pak absolutně nechápeme projekt Advokátní komory „Advokáti proti totalitě“. Na webu píše předseda Komory Jirousek:

Různá období, různé, byť podobné, totalitní systémy, avšak povětšinou velmi obdobné osudy těch, kteří se s totalitní mocí nesmířili a vůči ní aktivně vystupovali či přímo proti ní bojovali. Skutečnost, že tak činili advokáti, je o to cennější, neboť jako osoby znalé práva dobře věděli, jaké „právní“ mechanismy mocenský aparát konstituoval a jak krutě až obludně je dokáže využívat.“

Jak tedy může v těchto časech nějaký advokát mlčet? Což každý právník dobře neví, jak obludně využívá mocenský aparát „právní“ mechanismy? Nebo prostě jen vznosně hovoří a nekonají, protože by museli jít sami s kůží na trh a riskovat? Jsou to jen plané řeči, podobné těm, které vede ústavní soudkyně Šimáčková ve svých dojemných rozhovorech o spravedlnosti?

Inspirace Tomášem Sokolem

Víte co? Teď se vykašlu na lamentace. Napadlo mne, že se podívám na jednoho advokáta, jehož jadrné vyjadřování se mi prostě líbí. Přesně tak by měli advokáti vystupovat – mít jasný názor, který se nebojí říct. Díky tomu ho každý v téhle zemi zná a myslí si, že je to prostě právní ledoborec. Seznamte se s některými výroky Tomáše Sokola. (Pro čtenáře: tohle není ironie. Doopravdy si myslím, že advokáti mají mluvit a mají mít v souladu slova a činy. Já sama Sokola obdivuju právě za to, že si nebere servítky). Současně se Tomáši Sokolovi omlouvám, pokud jsem na nějaké legendární výroky zapomněla. Přece jen jsem už rok z rozhodnutí státu žena v domácnosti, a tak se moje duševní schopnosti scvrkávají.

Na úvod připomínám, že Tomanovi vadilo, jak se neucitvě vyjadřujeme o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Sokol třeba v kauze Dalík médiím řekl:

„Ale protože nebylo jasné, jak podplácet, obhajoba dovozovala, že nejde o podvod. Načež nám soud řekl, že máme pravdu. Podvod to prý není, ale jedná se o podplácení. A k tomu přimaloval neznámé vládní představitele, pro které se měl pokoušet sehnat úplatek…  „Odvolací soud pak řekl: ‚Máte pravdu. Nebyl to úplatek, protože nalézací soud si přimyslel neprokázané vládní představitele.‘ A pak dodá, že to byl ten původní podvod, protože si Dalík řekl o peníze. Klient tak měl u soudu dvakrát pravdu a tohle je výsledek.“

Co že si soud přimaloval? To jako že si to soudci vymysleli? Moc to nechápu, kauzu Dalík jsem nesledovala, ale tohle mne tedy zaujalo.

Sokol se dosti zajímavě vyjádřil i ke kolegovi advokátovi:

Autor článku zřetelně o věci nic neví, což vhodně ladí s jeho naprostou neznalostí trestního řádu v platném znění. Jak s tímhle odborným bezvědomím udělal advokátní zkoušky, může být toliko předmětem temných spekulací. Jinak by totiž nemohl tvrdit, že klientka nerespektovala výslovné poučení policejních činitelů a spekulovat o jakýchsi hrozících sankcích. Nevím jaké činitele má pan kolega na mysli a nevím, z čeho čerpá jistotu, že jí poučili. Stačí, kdyby si přečetl poučení na straně 4 protokolu o výslechu klientky ze dne 23.8.2012, což je zřejmě zcela nad jeho duševní síly.

Na dopis Sokola reagoval advokát Láska na facebooku. Myslete si o tom, co chcete. Já to komentovat nebudu, nebo na mne zase někdo podá další kárnou stížnost, že jsem drzá a snižuju důstojnost nějakých těch advokátů. Bla, bla, bla.

V postu je uvedeno:

Jen Sokol může

Děkuji Pavlu Mejšnerovi za upozornění na následující článek.

Je v něm zveřejněn dopis JUDr. Tomáše Sokola šefredaktorovi týdeníku Ekonom, ve kterém velmi hrubě uráží a ponižuje jiného advokáta. A to jen za to, že si dovolil kritizovat jeho klientku Vlastu Parkanovou. Před lety jsem zažil podobný příbeh, když jsem v Lidových novinách publikoval svůj názor na kauzu Krejčíř, kde JUDr. Tomáš Sokol byl obhájcem pana Krejčíře. Reakcí byl též sprostý dopis pana JUDr. Sokola na advokátní komoru, ve kterém mě urážel, nádával mi do komunistů a požadoval po komoře pro mě trest. Tenkrát (měl jsem těsně před advokátními zkouškami) mi pan doktor Mikš z advokátní komory odpověděl, že sice se mnou kárné řízení nezahájí, ale že doufá, že se stejnou péčí, se kterou se věnuji svým mediálním komentářům, se věnuji i přípravě na advokátní zkoušky, které mě již brzo čekají. Pochopil jsem tento vzkaz, přípravu na advokátní zkoušky jsem zrušil a šel jsem na ně ve vší tichosti až o čtyři roky později.Zkrátka je třeba vědět, že je to JUDr. Tomáš Sokol, kdo (mimo jiné jako člen odvolací kárné komise České advokátní komory) rozhoduje o tom, co je v advokacii etické a co nikoli. Kdo má jiný názor něž on (byť čistě právní) bude stižen sprškou urážek a ponižujících poznámek. Samozřejmě, kdybych takový dopis, který najdete ve zmíněném článku, napsal já (ale pravděpodobně i jakýkoli jiný advokát, který dostatečně nerespektuje jednu z vůdčích osobností české advokacie), bude tvrdě potrestán za porušení etického kodexu advokáta. Zkrátka v české advokacii se podle etického klíče nehodnotí co se řeklo, ale kdo to řekl.

Uvedu příklady. Když zde napíšu, že Semelová je stará komunistická megera, která se intelektuálně pohybuje v pásmu debility, byť medicína tuto kategorii opustila, měl bych dodat, oč svůj vyhraněně kritický komentář opírám. V tomto případě to nečiní problém. Dotyčná veřejně adoruje masové vrahy, jako jsou Stalin nebo Gottwald. A taky se pokouší, v rozporu se vším co bylo objektivně zjištěno tvrdit, že to s Horákovou byl férový proces, a ne obyčejná zabijačka pobolševicku. Osvětimská lež se tuším tomuhle fíglu říká.

Přesto si ale myslím, že silná svobodná společnost by měla být do té míry rezistentní, že ji výroky nějakých pomatenců neohrozí do té míry, aby k jejich umlčení musela nasadit soudní donucení. Prostě si lůza povídá s lůzou, na což by měla mít právo. Být lůzou je smutné, tak proč jejím příslušníkům brát právo nahlas komunikovat… A jsme u svobody slova v jeho elementární podstatě. Svobodu, kterou buď má každý, anebo to není svoboda, ale jen privilegium vyvolených. Pročež bych každého z čistě preventivních důvodů nechal hlásat jeho názory a jen bděl nad pravdivostí skutkových tvrzení, jakož nad situacemi, kdy to už vypadá, že myšlenky se mění v činy.

Toto vedlejší podnikání Sokola a spol. nicméně kritizuje i tvůrce etického kodexu advokátní komory – a její dlouholetý předseda – Karel Čermák. V červnu v rozhovoru pro Právo & Justici LN řekl: „Být spolumajitelem advokátní kanceláře a zároveň rozhodčího soudu, a. s., to je, jako když má lékař pohřební ústav.“ Po připomínce této věty Tomáš Sokol odpovídá: „Všiml jste si tehdy naší reakce? Ne. Protože žádná nebyla. On se mírně řečeno hodně mýlí a mluví o věcech, kterým příliš nerozumí. Já to nechtěl otvírat, protože je to doyen. Ale nevidím etické dilema ani u toho lékaře. Proč by nemohl mít pohřební ústav? Pokud nebude likvidovat vlastní pacienty?“

Veřejnost, která na základě informace o tom, že se dva lidé sešli na veřejném místě a hovořili spolu, promptně pojímá podezření z něčeho nekalého, tedy přesně ta veřejnost, která je přesvědčena, že všichni „ti nahoře“ jsou zločinci a jedna banda, za vším vidí nějakou špinavost, k souzení nepotřebuje důkazy a soudí citem krve, je odjakživa nazývána lůzou. Nevím, jestli je nutné, aby taková parta měla ochránce zrovna v ministrovi spravedlnosti. Dámě, která se zavázanýma očima pečlivě váží skutky a kterou by tady měl ministr spravedlnosti tak nějak zastupovat, je na hony vzdálena. Tahle veřejnost má ve znaku větev a provaz. Směšné a snad i trochu smutné je, že ministr je pozastavený advokát… Vím, že pro někoho advokátní zkouška neznamená nic jiného než něco jako řidičák nebo svářečský průkaz. Tedy gebír k výkonu povolání. Pro mne a pro mnohé kolegy je to ale mnohem víc. Jistě povolání, ale též i poslání, příslušnost k stavu a snad i něco, pro co jsme se narodili. Advokát je, mimo jiné, všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu. To platí i pro advokáta s pozastaveným výkonem. Urazit kolegu veřejnou úvahou o tom, že je takový šupák, že schůzka s ním může soudci vynést kárnou žalobu, je přesný opak zmíněných povinností. Povinností, které, jak patrno, lze jistě vyměnit za pochybné politické body od veřejnosti výše zmíněných kvalit...Nevím, jaké má ministr spravedlnosti zkušenosti s minulým režimem. Podle věku minimální. Já jsem na tom poněkud jinak, a tak jsem možná trochu přecitlivělý. Moc dobře si vzpomínám na doby, kdy o tom, co je morální, rozhodovaly ad hoc rozličné domovnice a negativní posudek místního fízla, zvaného třeba domovní důvěrník, mohl člověku zkazit podstatnou část života, ne-li celý. Zkrátka vládla veřejnost jak vyšitá. Asi proto si docela vážím principů právního státu, mimo jiné požadavku na předvídatelnost rozhodování jeho orgánů. Svojí reakcí na nesmyslné udání se podle mne ministr spravedlnosti vydal zase zpátky k těm domovnicím, fízlům a naprosto nepředvídatelným úradkům.

Zajímavé je chování Tomáše Sokola u soudu. Tak co kdyby si příště advokát nedal ten debilní respirátor a šel tak domů?

 „Rám zazvonil, což se stává pokaždé, když máte například hodinky. Ty jsem si tedy sundal a stráž mě prohlédla ručním skenerem. To už bylo v pořádku. Stejně mi ale řekli, že mám pásek, který si musím sundat. Řekl jsem, že si pásek nesundám, protože je to ponižující a že to nepřipustím. Stráž na to řekla, že mě nemůže pustit dál k soudu. Na to jsem řekl: v pořádku, tak oznamte paní soudkyni, že tam nebudu, protože jste mě nepustili.“

K celému incidentu se vyjádřila i Česká advokátní komora. „Je neuvěřitelné, že za situace, kdy drtivá většina soudních funkcionářů pochopila, že plošné ‚letištní‘ kontroly advokátů u vstupů do soudních budov k civilizované justici nepatří, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou šel opět až tak daleko, že 24. dubna 2018 soudní jednání zmařilo odmítnutí advokáta vyjmout na veřejnosti opasek z kalhot (když standardní prohlídce se podrobit neodmítl),“ uvedla Česká advokátní komora.

(V této citaci se omlouvám se opravu zjevných překlepů. Chápu to, taky je dělám.)

Tento text se mně osobně fakt líbí:

Tím na sebe prostitutky, jejichž úloha v sametové revoluci byla do té doby nulová, připoutaly pozornost. Jak známo, kdo na sebe upozorní úřady, může se nadít jejich péče. A tak došlo i na nápad zregulovat nejstarší živnost. K věci se aktivně postavila pražská radnice, která uložila radnímu pro zdravotnictví připravit soubor opatření, která by prostitutky uvedla do úředně přehledného šiku. Obcházela v té době Prahou představa o dobře regulované prostitutce, co standardním živnostníkovi, jemuž bude možno přikázat, kde si má otevřít oficínu, a co smí, případně nesmí v pracovní době dělat. Padl též konkrétní návrh vyhradit pro sexuální reje nábřeží zhruba v místech Ministerstva dopravy. Nebyl to úplně špatný nápad. Ze zmíněné budovy krátce předtím vyhnali Ústřední výbor Komunistické strany Československa, takže okolní obyvatelstvo bylo na nadměrný výskyt děvek uvyklé. Pravda, soudruzi se do svého bordelu vesměs sjížděli v černých limuzínách, ale to byl detail. Děvka jako děvka.

Spolu se Sokolem se podivuju, proč ten suchar Němec podal za takový text kárnou stížnost. Ale na rozdíl od Sokola se tedy do Němce nepustím tak ostře:

Prvý, u něhož nedokážu odolat, je Mgr. Petr Němec. Kolega tohoto jména na mne totiž dne 3. 11. 2020 podal k orgánům ČAK stížnost. Nic proti stížnosti, je to jeho právo, pakliže jsem ho pohoršil. Pohoršení stěžovatele muselo být opravdu palčivé, neboť to, co zavdalo důvod ke stížnosti, je obsah mého článku publikovaného v epravu před rokem a půl, konkrétně 13. 5. 2019. Článek byl osobní reflexí zážitku z roku 1990. Ale to kolegu samo o sobě až tak nepohoršilo. Co mu viditelně hnulo žlučí, bylo použití tří – dle něho nepřijatelně hrubých – výrazů. Konkrétně se v článku vyskytla jedna kurva a dvě děvky. Možná i to by mi snad v očích kolegy prošlo, nerozdýchal ale to, že jsem za děvky označil bývalé členy ÚV KSČ.

Má-li být budoucí názor těchto dvou naprosto klíčový pro formování nových právních předpisů a obecně právní politiky České republiky, jak Václav píše, bude to asi mít řadu nepěkných důsledků. Jeden kladný ale vidím. Dost mi to usnadní odchod do výslužby. Prostě jen tiše zavřu dveře a pak si řeknu: „A teď se tam s těmi bolševiky a neomarxisty třeba po…“ Raději to vytečkuji, když už je soudruh kolega takový estét.

Ke cti Sokolovi budiž to, jak se vyjádřil k původním snaze prosadit Pandemický zákon:

„Já si krytí zad představuji jinak. Já mám pocit, že tohle by se dalo považovat za vystrkování zadku na Parlament České republiky… Je samozřejmě možné, že do Sněmovny hodlají navalit sudy s pivem a lahve s kořalkou, ale jinak s nedokážu představit, že by střízliví poslanci odmávli ten zákon a už by se do toho nemontovali.

Hodně ostrý je Sokol v boji s těmi, kdo si troufají poskytovat právní poradenství, aniž by se podrobovali moci Advokátní komory:

Pokud jsem si mohl v minulosti všimnout, dost advokátů vinkláři silně iritují. Některé kolegyně či někteří kolegové se občas obrátí na Komoru s rozhořčeným poukazem na nějakého zvlášť drzého šmejda, kterého pak ČAK předá do přestupkového řízení. Ale upřímně řečeno, mnoho takových oznámení není. Takže od této chvíle by si všichni, kterým vinkláři, ať již v jakékoliv podobě, vadí, měli uvědomit, že jsou nejen přihlížejícími, ale že mohou být i aktéry souboje s touto nežádoucí havětí. Přivítáme aktivní spolupráci všech advokátů a advokátních koncipientů podle známého hesla ´udávat nechci, ale hlásit to musím´.”‎

Ano, taky já si myslím, že nežijeme v ctnostné době První republiky, kdy muži líbali ženám ruce. Hranice svobody slova se posunula, stejně tak používané výrazivo ve společnosti se mění a sprostě běžně mluví i něžné pohlaví. Když se tedy nacházíme v dramatické době pokusu o změnu společenského řádu, proč bychom za zalamovali nějakými pravidly slušného chování z knih Gutha-Jarkovského:

Ale Tomáš Sokol nepovažuje výroky vyslovené Milošem Zemanem na mítinku při návštěvě Jihomoravského kraje ani za urážku. „Není to nic, co by bylo zásahem do osobnostních práv, který by překročil svobodu slova,“ vysvětlil, že se znalostí judikatury Evropského soudu pro lidská práva a našich soudů ve věcech ochrany osobnosti není výrok prezidenta na adresu premiéra zásahem do osobnostních práv. Dnešní výklad svobody slova připouští šíření názorů, které jsou znepokojivé, zraňující a zneklidňující. „To znamená, že mohou být použity velice ostré výrazy za hranicí toho, co lze považovat za běžnou konverzaci. I výrazy blb nebo idiot, mají-li jakési opodstatnění, jsou považovány za přípustné jako součást svobody slova, svobody projevu. A Miloš Zeman navíc nic takového neřekl, jen nejapně vtipkoval, nevhodně i ve vztahu k době.“ Advokát upozornil, že přímo na adresu Bohuslava Sobotky neřekl prezident nic urážlivého. „Navíc politik podle judikatury evropské, anglické a už vůbec se nebudeme bavit o USA, musí snést víc než kdokoli jiný,“ řekl Sokol.

Musím ale uznat, že jsem našla i výrok, který mírně řečeno zklamal:

 Já sám mám pochybnosti o důvodnosti a smyslu některých omezujících opatření, ale nedokážu odborně posoudit, co už není důvodné a co ještě důvodné je, tak raději mlčím.

Tak vidíte, nakonec jsme zase u toho: Kdo mlčí, souhlasí.

%d bloggers like this: