Ještě pořád každé ráno doufám, že se probudím a zjistím, že jsem měla doopravdy praštěnou noční můru. Ještě pořád doufám, že zjistím, že není možné, aby čeští soudci byli tak neschopní, zlí, sobečtí, ustrašení a zapšklí a aby tak moc nenáviděli děti, podnikatele, staré a nemocné nebo sociálně slabé nebo aby si mysleli, že jim peníze padají shůry a ne že jsou vytažené z kapes podnikatelů. Ještě pořád doufám, že se probudím a budu mít naději, že se moje skvělé a úžasné děti a jejich neméně skvělí vrstevníci budou mít dobře a budou se moci brát za své štěstí. A pak vstanu, David jde se psem a já si jdu udělat kafe a uvědomím si, že tu brutální příšernost žiju. Že ji žijete i vy.
Vím, že si děti pustí v naprostém osamění počítač a budou se pár minut dívat na učitelku. Vím, že jim uteče rok vzdělání a možná víc. Vím, že nepůjdou do svých milovaných kroužků, vím, že se nebudou rozvíjet. Vím současně, že ještě řeším slabý odvar toho, co musejí vytrpět rodiče dětí se specifickými potřebami a vážnými problémy, např. autismem. Těmto dětem a rodinám byla odňata jakákoliv odborná psychologická pomoc. Nemají žádnou úlevu. Na děti ze sociálně slabých rodin radši už ani nemyslím. Představuju si, že si „ti lepší lidé“ jako jsou vznešení partyzáni první linie Kubek a Hořejší, Šedo nebo Blatný budou mnout ruce a radovat se z toho, že trpíme. Nevěřím, že to tak necítí, jinak by přece nemohli tuto zrůdnost podporovat.
Každý smutný den sedím u čtvrté kávy a přemítám, jestli jsme už prohráli naše životy a naši budoucnost. Jestli vůbec přežijeme, jak se budeme protloukat smutným světem, který nám ti nahoře a lhostejní sobečtí občané připravili. Jestli budeme mít kde bydlet (zaplatíme hypotéku?) a mít co jíst. Budeme ještě vůbec kdy dělat dobrou a poctivou a užitečnou práci, moje milované územní plánování, nebo budeme jen otroky v nějaké hloupé nadnárodní korporaci, kde budeme fungovat jako tupí roboti?
Pak si uvědomím, že stát, který cíleně ničí své vlastní občany a nelidsky je mučí, si ještě dovoluje žádat, abychom mu za ten cirkus platili. Abychom sponzorovali policajty, které se dnes bojíte potkat a když se pohybujete venku, téměř jako ilegální živlové, koukáte za každý roh, jestli tam není fízl. S úžasem si říkám, jak je možné, že mám dávat ze svého a na úkor svých dětí příživníkům v řadách státních zaměstnanců, kteří mlčí a současnou situaci si snad ještě mnohdy pochvalují, na home office, se 100% platu z mých peněz. Z peněz podnikatelů, kterým stát šlápl na krk a hodlá je dorazit.
Stát mi za daně, které odvádím, za sociální, zdravotní a nemocenské pojištění nedává nic. Moje děti nemají základní vzdělání (ne, opravdu nemají, pro ty zlé a ubohé, kteří tvrdí, že je přece dost dobrá distanční výuka). Ti, kdo se považují za lékaře, ale přitom jen podporují a přiživují celou tu hysterii a trápení, místo aby se vzepřeli a křičeli, že už by to stačilo, mi vyhrožují, že budou léčit jen jakousi privilegovanou skupinu lidí s pozitivním testem. Prý už nebudou podle vyjádření Liberecké nemocnice brát ani onkologické pacienty! Prosím???
Podle dat Hlídače státu má právě Liberecký kraj ve špitálech celkem volno. Ale na Facebooku píší srdceryvná prohlášení, že jsou na hranici kapacit. Není snadné dohledat data o tom, jaká je běžná obsazenost lůžkového fondu (jak to bylo třeba loni, předloni, v roce 2014). Ale z toho, co jsem našla, to bylo něco okolo 75 % u intenzivní péče např. v roce 2015, u následné péče okolo 90%. Stejně jako teď. Na co si kruci špitály hrají? Proč se nepostaví na stranu pacientů? Jak to tam vypadá doopravdy? Nevíme, tápeme.
Když tedy škrtnu zdravotní péči a školství, co mi ještě ze služeb poskytovaných státem zbývá? O policajty a jejich pomoc a ochranu nestojím. Bojím se jich, jsou to mí přirození nepřátelé. Jsou bezcharakterní a jdou klidně proti spoluobčanům, dostanou-li takový příkaz (neslyšela jsem o policistovi, který by vystoupil proti, tak proto taková generalizace). Milý státe, chceš-li moje peníze, řekni, proč ti je mám dávat. A řeknu ti, že budeš potřebovat sakra dobré argumenty, abys mne přesvědčil.
Jsem si vědoma toho, že dokud nedojde na revoluci a dokud tento zločinný systém neporazíme, má stát své prostředky, jak lidi tlačit a nutit. Vím, že právo na odpor v čl. 23 Listiny nakonec svědčí jen těm, kdo vyhrají. Vím, že když prohrajeme, je to v lepším případě na vězení, v horším na popravu, protože svět už rozhodně nebude jako dřív. Bohužel, bohudík. Tak si přejme, ať to jsou ti, kdo se dnes dokážou postavit za svobodu, pravdu a spravedlnost. A musím přiznat, že já se už pomalu těším i na den, kdy s těmi, co nás dnes týrají, vyrovnáme účty.