Jak asi víte, my s Davidem pořád něco žalujeme. Je to už takový podivný kolorit naší rodiny. Bavíme se o žalobách u snídaně, u večeře a když si máme tu a tam manželský telefonní hovor, bavíme se o… ano, o žalobách. Když už neřešíme covidové soudnictví, tak mluvíme o tom, jak obtížné bude v novém světě přežít, takže náš jedenáctiletý špekuluje, že by si měl přát k Vánocům zlaté slitky, aby byl majetný a mohl si koupit od překupníka aspoň boty, a dohadují se, kam půjdou nasbírat dřevo na otop, až bude zakázáno nebo znemožněno topit plynem. Je to zábavný život plný nových podnětů.
Abych se ale vrátila k tématu – neutuchající proud našich žalob přináší taky zajímavé podněty k debatám. Dnes to bylo jednak naprosto mimózní rozhodnutí NSS o neuznávání protilátek, jednak pak hodnotově naprosto protichůdné rozhodnutí Městského soudu o tzv. samoizolaci. Co MS Praha řekl?
O co šlo a co řekl soud?
Navrhovatelka se domáhala zrušení části opatření Ministerstva zdravotnictví, které stanoví různá omezení při překročení státní hranice, přičemž brojila proti povinnosti samoizolace. Tu nařizovalo napadené oaptření lidem, kteří pobývali déle než 12 hodin v posledních 14 dnech na území států, které jsou na seznamu zemí s vysokým rizikem výskytu onemocnění COVID-19, a které se vrátily na území České republiky.
Soud řekl:
Napadeným ochranným opatřením byla navrhovatelce uložena povinnost samoizolace v případě návratu ze země s vysokým rizikem nákazy onemocněním COVID-19. Nejenže byla tato povinnost uložena v ochranném opatření, což je opatření obecné povahy, jako smíšený podzákonný správní akt, který není ani rozhodnutím, ani právním předpisem (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pod č. j. 5 As 85/2015-36) – byť se s rozšiřující oblastí působnosti a větší obecností jím upravované povinnosti více přibližuje právnímu předpisu – ale i samotný institut samoizolace, který žádný zákon nezná, byl v tomto ochranném opatření vyložen.
Městský soud v Praze nevylučuje možnost omezení základních práv a svobod opatřeními obecné povahy, avšak primární povinnost, která je adresátům těchto opatření ukládána, musí mít nezbytně zákonný základ (musí být upravena v zákoně, na jehož základě je poté správní orgán oprávněn vydat opatření obecné povahy a primární povinnost, v zákoně přepokládanou, adresátům opatření uložit), přičemž tyto povinnosti nemusí být nezbytně v daném zákoně upraveny výslovně.
Jako příklad lze uvést vztah mezi ust. § 68 odst. 1 a § 69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, kdy lze způsobem dle § 68 odst. 1 (který neobsahuje konkrétní výčet opatření) vydat opatření obecné povahy, které je srovnatelné s opatřením dle § 69 odst. 1. V nyní posuzované věci by se jednalo o písm. j), dle nějž „Mimořádnými opatřeními při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku jsou zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku.“ Na základě tohoto ustanovení by bylo možné v odůvodněných případech omezit i svobodu pohybu. Toto ustanovení již ale nezmocňuje odpůrce, aby v opatřeních obecné povahy zaváděl a definoval nové instituty omezující ústavně garantovaná základní práva a svobody osob, neboť tímto způsobem stanovuje primární povinnost (zákaz), včetně jejího rozsahu a výjimek z ní. Zcela odlišná situace by nastala, kdyby povinnost samoizolace byla ukotvena a definována v zákoně, podobně jako je tomu například u institutu izolace (§ 2 odst. 6) a karantény (§ 2 odst. 7 písm. a). Tyto povahou obdobné instituty sice taktéž omezují svobodu pohybu, avšak svým charakterem se značně odlišují od nově zavedeného institutu samoizolace, zavedeného nikoli zákonem, nýbrž přezkoumávaným ochranným opatřením…
Nelze tak analogicky připodobňovat „samoizolaci“ k institutu izolace či karantény, neboť se jedná o zcela odlišná opatření, byť jsou všechna zaměřena na konkrétní legitimní cíl, tj. zamezení šíření infekční nemoci… V návaznosti na bod I. tohoto rozsudku je proto na odpůrci, zda přistoupí i k úpravě dalších ustanovení, v nichž operuje s institutem „samoizolace“, který zákon nezná a zda přistoupí k takové úpravě, která bude v souladu se zákonem a ústavním pořádkem.
Jsem samozřejmě ráda, že to MS Praha vyložil tak, jak jsme s Davidem chtěli (po jisté anabázi, kdy musela ona navrhovatelka nejdříve podávat kasační stížnost, první rozhodnutí MS bylo tragické), ale absolutně nechápu tuhletu větu:
Toto ustanovení již ale nezmocňuje odpůrce, aby v opatřeních obecné povahy zaváděl a definoval nové instituty omezující ústavně garantovaná základní práva a svobody osob, neboť tímto způsobem stanovuje primární povinnost (zákaz), včetně jejího rozsahu a výjimek z ní.
Teda aby bylo jasno, já ji chápu a souhlasím, ale nerozumím tomu, jak tedy bylo možné, a stále je, na základě § 69 odst. 1 psím. i) zavádět roušky a respirátory? Copak ty jsou někde v zákoně definovány? Vždyť tohle byl jeden ze stěžejních argumentů, se kterým jsme se neustále doprošovali soudů, aby rouškovou povinnost zrušily jako nezákonnou, ba protiústavní… tehdy to nešlo a najednou to jde? To je galymatáyš!
Soudy jsou v tentýž den naprosto na straně žalobců a současně zašlapou všechna práva do země, když řeknou, že protilátky jakoby neexistovaly, důležité je jen a pouze nefunkční očkování. Má to logiku? Ne, zdravý rozum dávno zemřel! Jak říkám, já se z těch soudů už vážně asi dočista poskládám.
Pozor, pozor: úspěchu dosáhl i advokát Adam Černý (nejspíš, pokud je to A. Č, což myslím, že ano), který to rovněž s žalobami nevdzává! O zrušení příjezdového formuláře jste jsitě četli v médiích.
Rozsudek zde.