Testy na koronavirus jsou nepochybně zásahem do tělesné integrity, se kterým musí být vysloven svobodný a informovaný souhlas. V praxi se ale na něco takového v této době „nehraje“. Obrací se na nás totiž ošetřovatelky z domovů pro seniory, které nemají k dispozici základní informace o tom, jakým testům jsou povinny se podrobit, a nemají žádné informace o možných negativních následcích daného úkonu. Přesto je jim vyhrožováno ztrátou pracovního místa nebo milionovými pokutami.
Úmluva o lidských právech a biomedicíně
Čl. 5: Obecné pravidlo
Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.
Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích.
Dotčená osoba může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat.
Je tu ale také čl. 26 Úmluvy, který v odst. 1 říká:
Žádná omezení nelze uplatnit na výkon práv a ochranných ustanovení obsažených v této Úmluvě kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných.
Argument nezbytnosti v demokratické společnosti se uplatňuje např. u očkování dětí. Proto je také možné za neočkování dát rodičům pokutu. Potvrdil to náš Ústavní soud, problematika očkování v ČR je aktuálně řešena u Evropského soudu pro lidská práva.
Můžeme si dát velký otazník k tomu, jestli lze opakované testování v pětidenních intervalech nevyhovujícím testem, který představuje zbytečný zásah do tělesné integrity, neboť existuje šetrný a průkaznější alternativní test ze slin. My sami si myslím, že používání antigenních testů ani PCR testu se stěrem z nosohltanu rozhodně nesplňuje podmínku nezbytnosti.
Občanský zákoník
Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) v § 93 a násl. řeší velmi citlivě ochranu integrity člověka. Přejímá v podstatě pravidla Úmluvy o biomedicíně. Taktéž požaduje, aby byl k zákrokům získán souhlas člověka, v některých případech dokonce písemný.
Zákon o zdravotních službách
Podstatný je zákon č. 372/2001 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Ten říká:
§ 34
(1) Souhlas s poskytnutím zdravotních služeb (dále jen „souhlas“) se pokládá za
a) svobodný, je-li dán bez jakéhokoliv nátlaku,
b) informovaný, je-li pacientovi před vyslovením souhlasu podána informace podle § 31; souhlas se pokládá za informovaný také v případě, že se pacient podle § 32 odst. 1 podání informace vzdal.
§ 38 odst. 7
Bez souhlasu lze poskytnout též jiné zdravotní služby, stanoví-li tak zákon o ochraně veřejného zdraví, a záchytnou službu.
Kvality informovaného souhlasu
Podle § 31 zákona o zdravotních službách platí, že poučení pacienta musí být v určité kvalitě, aby mohl být souhlas považován za informovaný. Co tedy musí splňovat?
- Pacient musí být srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách
- Pacient musí být srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách
- Pacient musí být srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o:
- svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách
- účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů,
- jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích pro pacienta.
Informaci o zdravotním stavu podává ošetřující zdravotnický pracovník způsobilý k poskytování zdravotních služeb, kterých se podání informace týká; ošetřující zdravotnický pracovník provede do zdravotnické dokumentace záznam o tom, že byla informace podána.
Zákon o ochraně veřejného zdraví
A bohužel jsme zase u té proklaté fašistické normy, která umožňuje kde co. Ta ukládá fyzické osobě povinnost podrobit se testu z rozhodnutí krajské hygienické stanice nebo ošetřujícího lékaře, je-li člověk minimálně tzv. podezřelý z nákazy, což znamená, že se pohyboval v tzv. ohnisku nákazy nebo byl ve styku s infekčním onemocnění. To, že je člověk osobou podezřelou z nákazy, by měl lékař nebo hygiena velmi dobře zdůvodnit. Jde přece o vážné zásahy do základních práv!
V právním státě by skutečně nemělo stačit, že je všem ošetřovatelkám hromadně nařízeno se testovat, neboť rozhodně nemohou všechny hromadně být tzv. podezřelé z nákazy.
Shrnutí
Bohužel musíme konstatovat, že informovaný souhlas s testováním není nezbytný v každém případě. Současně ale platí, že úřady musí lidem předložit pádné důkazy pro to, že jsou osobami podezřelými z nákazy a jsou tudíž povinny se podrobit testům. Stát nemůže jen tak šikanovat svoje občany, aniž by se vůbec obtěžoval svoje podezření doložit.
To, že není v některých případech zapotřebí poskytnutí souhlasu, vůbec neznamená, že nemusí být ti, kterým se poskytuje zdravotní služba, řádně informováni ve smyslu § 31 zákona o zdravotních službách.
Ošetřovatelky musí požadovat právě toto poučení, včetně sdělení informace, zda existuje alternativa (existuje) a proč ji zdravotník nenabízí.
Ošetřovatelky stejně jako každý jiný samozřejmě mohou test (a později očkování) odmítnout, ale dokud nerozhodnou soudy v jejich prospěch, hrozí jim sankce – jak pokuty, tak pracovně právní postih jako je vyhazov.