„V systému sociálních hodnot přísluší významné místo právě
svobodě, která se nám ukazuje jako provokující element a současně
i podmínka sociálního vývoje: její nedostatek, či dokonce úplná
absence, implikuje vždy zpomalení, popř. i zastavení sociálního
pohybu. Ve svém nejhlubším základu spoluvytváří svoboda i vědomí povinnosti a odpovědnosti: inspiruje člověka k dosahování
nejvyšších cílů, současně mu však nechává poznat, že ve svém
principu klade meze především sama sobě. Pod tímto zorným úhlem nazírá Ústavní soud i otázku mezí lidských práv a svobod a šetření jejich podstaty a smyslu, jak se historicky vynořila také v době vydání napadeného dekretu. Jakkoli totiž v každé demokratické společnosti je stanovení mezí základních práv a svobod záležitostí „otevřeného“ sociálního dění, v němž i menšině je přiznáváno právo na vlastní politický postoj, nelze toto právo menšiny spojovat s každým libovolným postojem, postrádajícím pozitivní sociální podtext. Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci. Práva někdejších občanů Československa bylo nutno po ukončení nacistické okupace omezit ne proto, že zastávali odlišné postoje, ale z toho důvodu, že tyto jejich postoje byly v celkovém kontextu nepřátelské vůči samé podstatě demokracie a jejímu hodnotovému řádu a ve svých důsledcích představovaly podporu útočné válce. Tato omezení platí v daném případě stejně pro všechny případy, splňující stanovenou podmínku, totiž vztah nepřátelství k Československé republice a její demokratické státní formě, bez ohledu na národnostní příslušnost. Pokud některé sociální skupiny v používání lidských práv a svobod si nekladou žádné meze a destruují tím práva a svobody ostatních, nezbývá než takové chování právně i sociálně sankcionovat.“ (Legalita a legitimita dekretů prezidenta republiky – dekret č.108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, Pl.ÚS 14/94 ze dne 8. 3. 1995)
