Měla bych psát rozbor o očkování vojáků. Snažila jsem se. Otevřela jsem doopravdy i ASPI a zadala jsem ono slovní spojení do Google. Tady se pak stala zásadní chyba. Google mi jako naschvál jako první nabídl návrh zákona z roku 1934 o povinném očkování vojska. Tím zhasla moje snaha pátrat po účinné právní úpravě a ponořila jsem se do právní očkovací historie. Jestli chcete, pojďte se se mnou podívat za očkovanými předky. Nabízím zajímavé úryvky z dobových právních předpisů, kdy stát vyžadoval očkování proti skutečně vážným nemocem. Kdyby se ještě šířily černé neštovice, byla bych samozřejmě dávno naočkovaná. Kdyby tady řádil tyfus, taky bych neváhala. Když se ale mám očkovat proti něčemu, co není dokonce ani jako chřipka, kterou jsem nikdy neměla, prdím na to. Myslím, že podobně o tom přemýšlí docela dost tzv. „antivaxerů“.
Zákon č. 412/1919 Sb., o povinném očkování proti neštovicím
Očkování proti neštovicím jest povinno dítko v kalendářním roce, ve kterém dovrší první rok života. Prvním a druhým přeočkováním jest povinno dítko v kalendářních letech, kdy dovrší 7. a 14. rok života. Rodiče, nebo jejich zástupci, poručníci, jakož i všichni, jimž je svěřena péče o děti (správcové škol, učitelé, majitelé pensionátů, správci ústavů atd.) jsou odpovědni za splnění této povinnosti.
V územích, která jsou nákazou z neštovic ohrožena, nebo kde se neštovice vyskytnou, budiž státními úřady zavedena povinnost, aby se obyvatelé podrobili bez ohledu na věk očkování z nutnosti, jakož i přehlídce výsledku očkování, a třeba-li, novému očkování.
Osoby, jež svým zaměstnáním jsou zvláště vydány nebezpečí nákazy neštoviční, jsou povinny podrobiti se očkování nebo přeočkování dříve, než nastopují své zaměstnání. Zaměstnání tato budou vytčena nařízením.
Kdo se nemůže pro svůj zdravotní stav dostaviti k veřejnému očkování a pro koho neplatí omluva ve smyslu § 9 zákona, může býti očkován v místě, kde se zdržuje, neb i ve svém bytě. Každý jest povinen pustiti lékaře, provádějícího veřejné očkování, i ty, již mu pomáhají neb vedou zápisy, do domu nebo do bytu.
Pokud neplatí všeobecné trestní zákony, trestají se přestupky a opominutí tohoto zákona nebo nařízení, podle něho vydaných, úřady politickými pokutou od 10 do 100 K, nebo vězením od 24 hodin do 8 dnů. Jde-li o schválné opětné oddalování povinnosti očkovací, může býti vyměřena pokuta až do 200 K, nebo vězení až do 14 dnů. U osob zřejmě majetných neb u takových, u nichž podle okolností, známých úřadu, nemůže býti peněžitá pokuta pokládána za dostatečný trest, může býti, opakuje-li se přestupek, vyměřen ihned trest vězení, jež nelze změniti v peněžitou pokutu.
Zajímavé je, že už tehdy byli lékaři státem motivováni k lovu nebohých obětí, a to nařízením vlády č. 343/1921 Sb., o cestovném, dietách a odměnách lékařům v Čechách z pokladny státní za veřejné očkování
Lékařům, kteří v Čechách v roce 1920 provedli na úřední rozkaz veřejné hlavní očkování nebo je v roce 1921 a 1922 provedou, patří ze státní pokladny cestovné a diety za přeočkování dětí 7- a 14letých, jakož i za očkování osob, vydaných zvýšenému nebezpečí nákazy neštoviční (§§ 4 a 8 cit. zák.), pokud náklady veškerého očkování jimi provedeného jsou při současném propočtení (§ 2 tohoto nařízení) vyšší než výlohy hrazené podle předpisů ze zemského fondu.
Vojska se týkal již zmíněný zákon č. 116/1934 Sb. z. a n., o povinném očkování příslušníků vojska a četnictva a některých jiných osob proti nakažlivým nemocem
Všechny osoby, nastupující do vojenské presenční služby nebo do vojenského výcviku náhradní zálohy, jsou povinny podrobiti se očkování proti neštovicím. Témuž očkování jsou povinni se podrobiti příslušníci zálohy a náhradní zálohy, nastupující do výjimečné činné služby v míru podle § 27 branného zákona, stanoví-li to ministerstvo národní obrany. Osoby, které konají vojenskou presenční službu, vojenský výcvik nebo výjimečnou činnou službu v míru podle § 27 branného zákona, jsou povinny podrobiti se očkování proti břišnímu tyfu a paratyfům v rozsahu, který stanoví ministerstvo národní obrany.
Osoby podléhající vojenské nebo četnické kázeňské pravomoci, které přestoupí povinnost, podrobiti se očkování podle tohoto zákona a předpisů podle něho vydaných, potrestají se podle příslušných předpisů kázeňských, není-li jejich čin přísněji trestný. Osoby nepodléhající takové pravomoci budou potrestány pro přestoupení uvedené povinnosti okresními úřady peněžitou pokutou do 5000 Kč nebo vězením (v zemi Slovenské a Podkarpatoruské uzamčením) do 14 dní. Při nedobytnosti bude pokuta podle míry zavinění přeměněna ve vězení (uzamčení) do 14 dní.
Zajímavé jistě je, že v odůvodnění tohoto návrhu se mj. píše: „Není třeba široce rozebírati známý a vědecky četnými statistikami doložený fakt, že očkování proti neštovicím zbavilo kulturní země této hrozné metly. Zejména v tomto století se ukázalo, že státy, které mají řádné zákony o povinném očkování proti neštovicím, v nichž se tyto zákony důsledně provádějí (a k nimž patří též Českoslavensko), zůstávají téměř úplně ušetřeny neštoviční nákazy, kdežto jiné, v kterých není povinnost očkování zákonem vyslovena nebo kde se zákon neprovádí dosti přísně, trpí stále neštovicemi.“
Argumenty jsou evidentně stále tytéž, ať jde o něco tak drastického jako jsou pravé neštovice anebo o trapárnu typu covid, a když se zkrátka jedná o „notorietu“, nelze se vzpouzet.
Povinně se museli očkovat proti neštovicím i železničáři a pošťáci, a to podle vládního nařízení č. 191/1923 Sb., o povinném očkování železničních a poštovních zaměstnanců proti neštovicím.
V době socialistické řešila očkování např. vyhláška č. 390/1952 Ú. l., o očkování proti přenosným nemocem. Touto vyhláškou bylo stanoveno několik pravidelných, zvláštních a mimořádných očkování.
Zvláštní očkování se týkalo zaměstnanců: „U osob, které jsou při své činnosti vydány zvýšenému nebezpečí nákazy neštovicemi, tyfem nebo paratyfy, se provede očkování proti těmto nemocem zásadně před zahájením této činnosti, nejpozději však do měsíce po jejím zahájení. Přeočkování těchto osob se provede proti neštovicím v pětiletých obdobích, proti tyfu a paratyfům v ročních obdobích. Nebezpečí nákazy neštovicemi jsou vydáni zpravidla zaměstnanci výkonné provozní služby v dopravních podnicích, pokud při své činnosti přejímají zásilky z ciziny, a zaměstnanci podniků, v nichž se zpracovávají kůže, hadry, vlasy, peří, bavlna nebo vlna, dovezené z ciziny. Nebezpečí nákazy tyfem a paratyfy jsou vydány zpravidla osoby činné ve zdravotnických a veterinárních zařízeních, kde přicházejí do tyku s nákazou tyfem nebo paratyfy, jakož i osoby činné v desinfekčních zařízeních, v kafileriích a čistících stanicích.“
Mimořádné očkování se jako dnes týkalo epidemie: „Vznikne-li nebezpečí epidemie nebo vyžadují-li to jiné důležité zdravotní zájmy, může krajský hygienik se souhlasem hlavního hygienika nařídit v kraji mimořádné ochranné očkování proti přenosným nemocem všeho obyvatelstva nebo jeho určité skupiny.“
Očkování vojáků bylo řešeno speciálně: „Očkování vojáků v činné službě a příslušníků národní bezpečnosti upraví ministerstva národní obrany a národní bezpečnosti; ministerstva národní obrany a národní bezpečnosti mohou v dohodě s ministerstvem zdravotnictví stanovit, v jakém rozsahu platí tato úprava i pro občanské a správní zaměstnance v jejich oboru.“
Docela zajímavé, ne?